Odsun – stará pravda nerezaví

Dodnes to spoustu lidí, nejenom pamětníky, rozpaluje k bodu varu. Kontroverzní událost – poválečný odsun sudetoněmeckého obyvatelstva do Říše.

Jednalo se o neadekvátní mstu po česku? Či ryze zaslouženou spravedlnost? Nebo tak trochu od obojího?

Trpké plody minulosti

Má babička prošla tzv. divokým odsunem až do Bavor, zapamatovala si hněvivé výrazy „válečných peciválů“ a rázem „poválečných diktátorů morálky“ a jejich zkyslé výrazy, když se vracela v rámci poodsunového programu scelování rodin zpět (scelování na výhradně patriarchálním základě, jaká národnost manžela, taková národnost rodiny). Zapamatování hodný byl ovšem i průběh onoho putování do Reichu. Cestou se řada „nedobrovolných účastníků“ chlubila svými proviněními vůči českému obyvatelstvu, mnohdy přímo hrdelními proviněními, kterými v protektorátu způsobili nejednu bolest a utrpení, v odsunu se doslova "schovali" před spravedlností. Další část „účastníků“ pochodu, a dlužno dodat, že převážně většinová, se však cítila býti nespravedlivě stíhána jen za pouhou občanskou pasivitu, která byla vlastní i Čechům, rozhodovala však etnicita. Provinilci, a nevinní. Co z toho plyne? Zrna nebyla oddělena od plev. Vina i nevina byly zprůměrovány. Presumpce neviny neměla své místo. Vše bylo řešeno kolektivně. Princip prokázání osobní viny byl zcela opomenut. Vina zasluhuje trest, o tom žádná. Nicméně nevinným byla naložena část cizí viny. Dbalo se na rychlost řešení a nikdo se nechtěl s nějakým prokazováním obtěžovat – bylo by to holt nepopulární. A odkrylo by se tím zajisté i nejedno německé máslo na nejedné české hlavě!

Jak ukázaly předloňské prezidentské volby, sudetoněmecké téma je schopné v českých luzích a hájích stále rozhodovat politická klání a účelově vyburcovat zdejšího nacionalistického ducha. Chcete vyhrát volby? Postrašte Sudeťákem, a ještě lépe, dejte dekrety do souvislosti s Bruselem, takový koktejl vám tu pořád ještě slízne kdekdo.

Národovci a schvalovatelé odsunu se rádi odhánějí právem na odvetu, biblickým "oko za oko, zub za zub". Písmo má však na mysli ztrestání konkrétních viníků, nikoli právo pomstít se i na nevinných v rámci kolektivního trestu (jakési novodobé hromadné krevní msty). A že jsou Němci jeden nedílný národ? Základem národa je rodina. Je to jako by se někdo nějakému jedinci mstil na jeho nevinných dětech řka, že je to kolektivní trest, protože celá jeho rodina pak smočí dlaně v slzách a bude spravedlnosti učiněno zadost (kolektivní trest pro rodinu, čili klanová krevní msta). Berme to jako takový malý cynický, ale vysoce příhodný vzorec!!!

Dlužno ovšem jest popřemýšlet i o následcích onoho vysídlení. První je přirozeně již zmíněný aspekt morální. Zlo oplácené zlem, dokonce na způsob – „když už trpěla řada nevinných z našich řad, tak ať trpí i jejich nevinní“. Druhý důsledek je demografický a ekonomický. Tradičně velice pracovití Němci byli v pohraničí nahrazeni „tradičně velice pracovitými“ Romy. Tady je třeba zmínit, že plán zaplnit poodsunové populační mezery, v případě „nedostatku“ Čechů, slovenskými Romy, se zrodil už v „exilovém“ Londýně. Jedná se tedy také o relikt „made in Beneš“. Je na zvážení každého, zda se mu takováto „výměna“ líbí! Tak to dopadá, když chce mít někdo poslední slovo a nechá se ovládnout egem, impulsivností a touhou po mstě! Farizejstvím pak je anti-sudeťácký i anti-romský postoj „v jednom“ u řady tuzemských občanů, bohužel jev častý.

Německá disciplinovanost je kromě hospodářské sféry patrná i v praktické politice, v na evropské poměry nebývalé stabilitě spolkových vlád.

Ke cti památce již zmíněného prezidenta Edvarda Beneše (prvorepublikovými českými nacionalisty nenáviděného, nyní milovaného) slouží, že roku 1948 po smrti Jana Masaryka označil za svého nejvhodnějšího hradního nástupce vynikajícího intelektuála Ferdinanda Peroutku (panuje předpoklad, že ho k tomu ještě před svou smrtí dopředu ponoukl sám TGM), jenž byl zarytým přímluvcem prokazování individuálních provinění a odpůrcem plošného vyhnání německých spoluobyvatel. Peroutka však samozřejmě neměl proti Gottwaldovi nejmenší šanci, na masarykovské následnictví nebyly čas a prostor. Na Západě pak jeho „nároky“ zpochybňoval i exilový předák Petr Zenkl (rezolutní přívrženec odsunu). Dehonestace se mu nově dostává i od Miloše Zemana.

Ale zpět k následkům vyhnání. Vysloveně podlé bylo šikanování německých antifašistů, povětšinou levičáků. Řada zakomplexovaných a nezřídka sadistických jedinců se je snažila cílenými akcemi vyprovokovat k odchodu dobrovolnému, když už nebyli z pochopitelných důvodů zařazeni do odsunu „řádného“.  Animalita viníků nebyla (a bohužel již nikdy nebude) ztrestána! Zdá se, že ani na symbolické úrovni. Benešova amnestie těmto bestiím je právně platná podnes.

Odsun si nese cestou dějinami i jednu specialitku. Současní čeští občané jsou - geneticky vzato - z 34% potomky Slovanů, z 36% Germánů. Nejen z hlediska starousedlictví jsme tak odsud vyhnali po válce "našince"! Genetický etnicismus tak s nacionálním vymezováním nemá zpravidla příliš společného. Což jen podtrhuje absurditu nacionalismu!

Mimochodem také - říká se, že ve vídeňském telefonním seznamu naleznete více českých příjmení nežli v pražském a v pražském více německých než v tom vídeňském!

----------------------------------------

Dodatečně se vyjádřím k diskuzi pod článkem a tamnímu sporu, kde se úmysl podniknout odsun vzal. Beneš jej zprvu vůbec neplánoval (připouštěl ovšem vypovězení férově usvědčených nepřátel československého lidu). Sám lid ve vlasti však skrze odbojové skupiny dával Londýnu jasný signál, že je mu to málo a že nevyjedná-li Beneš vyhnání plošné, nemusí se snad do Prahy ani vracet. Ale Beneš se vrátit chtěl! Nadřel se dost, aby znovu zazářil coby hlava státu a národa. Pochybuji však, že "domácí plebs" byl veden poválečným kalkulem, že odsunem se předejde dalším válečným konfliktům. Takovou úvahu bych připisoval spíše politikům (z Londýna však nic takového původně nevzešlo a Moskva byla zprvu úplně "out"). Lid, usuzuji, byl tedy veden touhou po krvi!

Sám razím, že historické osoby a události by měly být hodnoceny čistě a výhradně v duchu a mantinelech své doby (minimum lidí v každé epoše je schopno a ochotno překročit mez ducha a vymanit se z mantinelů). I zpětně však můžeme vzorově uplatnit "nově nabytá" měřítka psychologická!