Neprůhlednost křesťanství

Joseph Atwill vyslovil kdysi v Londýně domněnku, že existenci Ježíše Krista si vymysleli sami Římané, aby tím zpacifikovali neposlušné Židy v tehdejší judejské provincii.

Tvrdí, že pravým autorem evangelií byl věhlasný historik Flavius Iosephus, původem Žid, později Říman. Atwillova teorie má své mouchy a znamenala by, že Římané obelhali nejen Židy, ale i vlastní potomky, kteří se později křesťanské víře podrobili. Historicky se to vymknulo z rukou, což se státnickým úmyslům běžně stává v každé době. Atwill poukazuje na to, že zatímco jiní „samozvaní mesiášové“ v Levantě hlásali neústupné nepřátelství vůči římským okupantům, Ježíš kázal nenásilné „nastavení druhé tváře“.

Fakta, smyšlenky a tajemství

Tolik Atwill! Jeho teorii nevěřím, ani trochu. Konspirátoři byli a budou. Podobně jako Ježíš byl svého času jen jedním z mnoha „prorockých kazatelů“, je Atwill jen jedním z mnoha pochybovačů. Podminovává samotný základ existence a smyslu křesťanské víry a církví. Otevírá témata, v nichž nelze najít víc než domněnky a předpoklady, nebo naopak víru a možnou spásu. Historicky vysledovatelné pilíře pro jeho tvrzení scházejí, vše je v jeho podání pouze další snůškou "nucených" souvislostí. Pohleďme tedy spíše na zastaralá dogmata, která nejrozšířenější z abrahamských náboženství przní, znečišťují, nikoli však od základu zpochybňují. Ono „znečišťování“ tak mohou přijmout věrec, i ateista. Přibývá spoluobčanů, kteří "nevěří", převážně jen "doufají" z důvodu obavy ze smrti a kvůli přání vyšší a neomylné spravedlnosti (typicky české je doufání, nikoli přímo ateismus). Zpravidla je to však projevem farizejství. Nezřídka je sebedeklarovaný bezvěrec nehorázně pověrčivým, ač se dušuje, že je absolutní skeptik. Možná je v tom naopak úměra - čím méně věřících, tím více pověrčivých. Znamenalo by to, že jistá forma potřeby víry v nadpřirozeno je neodstranitelná, jen mění podoby a nevyžaduje institucionalizaci.

Zpět přímo ke křesťanství! O zpochybňování neposkvrněného početí, jedináčkovství Ježíše či skutečné úloze Máří Magdalény v Ježíšově životě už bylo napsáno mnoho, stejně jako o tvrzení, že Ježíšovo zmrtvýchvstání bylo jen liturgickou reakcí na jeho reálný mesiášký neúspěch v podobě popravy na kříži (Ježíšova oběť se totiž dalece odlišuje od starožidovské představy mesiáše), leccos bylo i zfilmováno (zejména Ron Howard se vyřádil). Skutečnou oranici v pravověrném křesťanském učení ovšem učinil teprve císař Konstantin Veliký (jehož role v dějinách křesťanství je však nezastupitelná), respektive jemu povolní biskupové. První křesťané považovali za datum Kristova narození období někdy mezi březnem až květnem, 25. prosinec je až výplodem právě konstantinovské éry coby konkurování pohanských svátkům této roční doby, tedy jen symbol narození Páně. 33 let Kristova pozemského trvání představuje pohanskou symboliku, umocněnou antickou pověrčivostí. V neposlední řadě věkem dožití toto číslo "podpořil" Alexandr Veliký. Původní křesťané však tvrdili,  že byl Ježíš ukřižován ve 36 letech, což by i více odpovídalo rozmezí mezi specifickými astrologickými úkazy nad Orientem a Pilátovým politickým působením. Konstantinovy zásahy do Písma tak křesťanství jednoznačně znedůvěryhodnily. Církev od té doby byla často na straně útlaku. V nejnovější době se však nezřídka vracela na pozici utlačovaného.

Dalším zkreslením původní víry je v katolicismu a pravoslaví kult svatých. Předně je tu naprosto nepochopitelné dogma, že člověk z masa a kostí (papež, patriarcha) má určovat, kdo je nebo není svatý. Základem monoteismu je to, že posvátnou úctu zasluhuje výhradně Stvořitel sám, nikoli fůra domnělých svatých okolo, svatý je výhradně on. Chrámy bývaly zasvěcovány pouze bohům, či jedinému Bohu, nikoli někomu bez božské podstaty. Vysvětlení je takovéto – římský císař Konstantin ve IV. století potřeboval zajistit, aby křesťanskou víru přijalo za svou co nejvíce římských občanů. Oni občané však byli polyteisté věřící v množství božstev, v římské obdoby starořeckých olympijských bohů. Křesťanský monoteismus (tedy víra v jediného Boha) byl pro ně zcela nepřijatelný, přinejmenším vzdálený jejich zaběhnutému chápání světa a života. Konstantin však vyžadoval změnu co nejdříve a v co nejrozsáhlejší míře. Křesťanský Bůh tak rázem nahradil ústředního římského boha (Jupiter) a další z panteonu bohů byli zkrátka a dobře nahrazeni armádou svatých (zejména mučedníky z časných dob existence křesťanství, kteří o kultu svatých sami za svého života nikdy neslyšeli). Svatí totiž až podezřele převzali od „řadových bohů“ patronáty nad různými odvětvími lidského života, rozdíl je pouze v interpretaci, že jeden je něčeho bohem, zatímco druhý „jen“ patronem. Vezměme si kupříkladu svatého Václava, patronuje údajně naší milé vlasti, a k tomu se svatozáří nad hlavou.

Ať je to, jak je to, jednu věc křesťanství upřít nelze. Mírumilovnost jádra Ježíšova učení se totálně odlišuje od jiných náboženství. Naprosto tím vyčnívá. Podřizování onoho učení požadavkům římských zvyků (a zejména poprvé a zdaleka ne naposledy politickým účelům) z něho však učinilo poněkud odlišný příběh.

Jedna filozofická otázka závěrem! Pokud je jen jedno náboženské učení to pravé (jak každé náboženství tvrdí o sobě), proč nedal Bůh každému možnost se za život se všemi učeními seznámit a většinu lidí různě izoloval?

Náboženství jsou souborem dogmat (i novodobé koncily v případě katolicismu to potvrzují), pocházejících z lidských hlav. Každý by tak ve své hlavě měl také dát průchod vlastnímu náhledu na věc! Přes různá náboženství by různí lidé měli najít cestu ke společným cílům. Neděje se tak však. Skrze ignoranci, radikalizaci a upjatá ztotožňování se s dogmaty dochází spíše ke vzdalování se!

Kéž by náboženství plodila jen samé Ábely. Zatím to však vypadá spíše na Kainy!