Revoluce versus konzervace

V souvislosti s existencí a integrací Evropské unie i dalšími změnami na politické scéně se často setkáváme s pojmy - "umělý" či "nepřirozený".

Ne každý s tím souhlasí. Různé střety takzvaně pokrokově a konzervativně smýšlejících osob provázejí lidstvo od nepaměti. Jedná se o politickou evoluci.

Byl Ježíš "revolucionářem" (a nejen on)?

Převraty a prudké změny, svými konzervativními současníky označované za nepřípustně revoluční a nepřirozené, se postupem času stávaly nejpevnějším zdrojem konzervatismu. Konzervativci si totiž potrpí na pilířích svých ideálů, které často jejich pokrokoví předchůdci postavili na troskách pilířů jiných, padlých konzervativců. Většinou nelze něco nového postavit, aniž by bylo cosi starého zbouráno.

Kupříkladu konstantinovská oficializace křesťanské víry v Římské říši byla přelomová, byť postupná, a odzvonila starému řecko-římskému světu. Dnes je ovšem křesťanství považováno za základní kámen evropské civilizace. Krajně neortodoxní byl ostatně i sám zrod křesťanství (viz zmínění Ježíšova "revolucionářství"). Podobně "to má" třebas i islám, nejzřetelnější je to zejména na dějinách Peršanů.

Američtí Otcové zakladatelé byli de facto také revolucionáři, nyní však vzývaní konzervativními osobami. Třebas v Rusku jsou za konzervativce označováni komunisté, byť to v našich zeměpisných šířkách a délkách může znít (zatím) politologicky nepochopitelně. Tyto jevy jsou spojeny s určitou transformací a následnou konzervací identity. Jisto jistě však vždy odstartují s odstupem času novou vlnu "vlastního konzervatismu", jenž zpravidla vygeneruje ze svých řad i radikální proud.

Za typického představitele konzervatismu bývá označována katolická církev. Byla to však právě ona, kdo nejúderněji brojil proti existenci otroctví coby společenské vrstvy, což bylo v jistých dobách nesmírně pokrokové a humanistické. V tomto směru si dovoluji zmínit například papeže Pia II., jehož ovšem v tuzemských luzích a hájích kvůli jeho anti-husitskému zápalu dehonestovalo nacionalistické 19. století (jak jinak?!).

Ukázkovým příkladem rozdílnosti přístupu k historickému mezníku je zrod a postavení se na vlastní nohy Spojených států amerických v letech 1776-1789. Americké Otce zakladatele jsem již zmínil. Republikáni na jejich dílo hledí jako na neměnný konzervovaný odkaz, jež je nutno opečovávat pod pojmem tradiční hodnoty. Demokraté naproti tomu pochopili, že tento odkaz nejlépe uctí tak, že onu míru dobové pokrokovosti, kterou Otcové svého času projevili, je třeba průběžně aplikovat na aktuální politicko-společenské poměry, udělat z odkazu nadčasový vzorec, nikoli uvíznout kdesi v čase. To je věčný spor mezi pokrokáři a konzervativci. Ty druhé viním z nepochopení běhu dějin. Konzervování revoluce je navíc pokrytecké!

Proces pokroku a konzervace lze vysledovat i (v důsledku globální krize) v módní polemice o demokratičnosti, či naopak nedemokratičnosti kapitalismu. Jedni soudí, že kapitalismus je od demokracie neoddělitelný. Argumentují tím, že demokracie je bezcenná bez svobody – a kapitalismus je jen projevem svobody obchodu. A historicky emancipuje celé společenské vrstvy. Kapitalisté jsou povětšinou příznivci konzervativních politických směrů. Odpůrci soudí, že kapitalismus umožňuje přelévat dědicky bohatství z generace na generaci a přetváří tak buržoazii na novou feudální třídu, která bez ohledu na formální demokracii ovlivňuje věci veřejné nad rámec příslušného počtu voličského hlasu kapitalisty. Síla kapitálu tak přebíjí sílu svobody, kapitalismus se pak vymyká demokracii a obnažuje fakt, že s ní není totožný. Je pak podobný spíše totalitě, komunismus nevyjímaje. Oba jsou založeny na materialismu a pro idealisty a duchaplnce v nich není místo. Kapitalismus i  komunismus potírají svobodu člověka. První vše přímo nařizuje, druhý s falešným demokratickým výrazem ve tváři dává člověku možnost výběru, ovšem fakticky ho tlačí k jednomu z kroků, stává se volbou mezi několika zly. Všichni jsme v očích odpůrců kapitalismu "otroky" průmyslu. Průmyslník si "uprdne" - a všichni se "pokálejí". Až se znovu rozjede průmysl, bude ho následovat stavitelství, dále řemesla, pak teprve služby a nakonec ideo-kreativci. Od počátků průmyslové revoluce se na tom nezměnilo nic! Průmysl karty míchá i je rozdává. Ovlivňuje v důsledku i platy státní sféry – ani za stát se nikdo neschová. Příznivci i odpůrci však povětšinou nehledají svobodu, jak sami tvrdí, spíše subjektivně preferují systém, jež jim přijde spravedlivější a ekonomicky výhodnější.

Příklon kapitalismu ke konzervatismu je však vysoce problematický. Konzervativci rádi apelují na přirozený stav věcí a odmítají připustit, že by budoucnost tento stav mohla smysluplně zpochybnit. Kapitalismus pak onen přirozený stav rád pojímá coby takzvaný „klid na podnikání“. Kupříkladu obdivovatelé amerických svobod (včetně těch tržních) v první polovině 19. století však zcela opomíjeli, že vedle oněch svobod je i zásadní nesvoboda v podobě jižanského otrokářství. Považovali jej totiž za přirozený stav. Konzervativci by si proto měli uvědomit, že ona emancipace tříd probíhá nepřetržitě dál, neskončila. Nynější přirozený stav může být, tak jako nyní otroctví, považován v budoucnu za nedokonalý, nerovný, nesvobodný a nedemokratický. A to ani nemluvě o emancipaci žen, historicky zejména o jejich volebním právu a aktuálně o jejich znepokojivém mzdovém ohodnocení. Konzervativci rádi označují za demokratické to, co je pro ně tradiční. Demokracie a tradice však nejsou totéž, mnohdy spíše naopak! Tradice brání svobodám, protože může konzervovat nesvobodu a bránit vývoji svobody – a bez svobody není demokracie!

V minulosti byly „učitelem“ pokroku zejména války. Žijeme však v době mírové, pokroku tak napomáhají jiné systémy a procesy, které se však konzervativcům často nezamlouvají (viz EU). Konzervativci mají totiž z principu problém se s čímkoli novým sžívat!

Kulturně-společenská hodnota nikdy nebyla, ač o to konzervy budou asi vždycky marně usilovat, něčím neměnným. Představovala kontinuitu, něco měnného a tvárného, co jen na cosi navazuje, je něčí "potomkem" a předává své dědictví dál.

S otázkou přirozeného či umělého politického vývoje se shledáváme v současnosti především s ohledem na dění kolem prohlubování integrace Evropské unie. Jako rezolutní eurofederalista, Euročech, jsem si nemohl odpustit to zmínit! V jednom ze svých blogů dávno minulých jsem napsal toto:

Unijní integrace bývá často označována za umělý projekt. Upřímně, jaká je definice rozdílu mezi přirozeným a umělým dějinným vývojem??? Odpovědí bývá často, že umělá jsou politická rozhodnutí elit, zatímco přirozená jsou rozhodnutí „zdola“. Blbost!!! Co kdy vzniklo „zdola“? I češství je důsledkem přemyslovské rodové politiky, nikoli všelidovým "výtvorem". K pobavení je kupříkladu jeden upovídaný a "prohulený" senátor, známý euroskeptik (vzhledem k níže uvedené polemice o jeho „původu“ neuvádím jeho jméno, ale zainteresovaní znalci tuzemské politiky se možná dovtípí). Evropská unie dle jeho mínění vznikla uměle a zbytečně. Tak pravil ten, jehož živíme z daní - v Senátu. A má snad někdo dojem, že naše horní legislativní komora vznikla vůlí lidu, přirozeně, zdola? O voličském zájmu o Senát ani nemluvě. Někdy mám pochyby, když slýchávám senátorovy socioseptické myšlenkové vývody, zda dotyčný sám "vznikl přirozeně zdola“ (ale to už by byla trochu jiná story)! Navíc se jedná o čelního odpůrce přímé prezidentské volby, což o prosazování práva zdola též příliš nesvědčí. Pana senátora proto považuji za zbytečnou instanci.

Přelomové změny, politické a společenské, se vždy dostavovaly v důsledku válek, jak už jsem zmínil. Nyní je však čas míru! A aby pokrok neustal, jsou války nahrazeny rozhodnutími shora, dle mnohých umělými. A Unie je dílem mírovým!

Tak jako dává mému češství politický rámec existence České republiky, tak mému evropanství existence Evropské unie. Zároveň poznamenávám, že různé hlouposti přicházející čas od času v podobě směrnic z Bruselu považuji za projev hlouposti jednotlivců a není pro mě tento jev důvodem vzdávat se svého evropanství a hanobit EU, stejně jako když „vyrobí“ legislativní zmetky pomazané hlavy v Praze, netrhám hned českou občanku. Chci reformu obojího, nikoli zánik. Pozitivní změnu obsahu (ne formy) politického i úřednického, co do kvality i kvantity. Evropanství je bytostnou součástí mé identity. Proto nemám v lásce politiky typu Nigela Farageho, útočící na samo trvání Unie, kterou by rádi degradovali na bezduché a materialistické volno-tržní "cosi".

Euroskeptikům, pěstujícím zpátečnický politický etatismus, který farizejsky odmítají na hospodářské úrovni (horují pro méně státu v ekonomice, ale v politické rovině naopak stát konzervují), ponejvíce vadí to, že se evropanství může stát čímsi rutinním, samozřejmým a zaběhnutým, zkrátka může se dostat lidem "pod kůži" a stát se novým pilířem.

A i když se mnohé pilíře podaří zbořit, doznívá stesk po nich, doprovázený třeba i vztekem a vzdorem. Konečně - ne náhodou mají nejrůznější ideologie své "neo-variace"!