Prezidentský výběr po česku

Na základě první lidové volby nahradil v předpředloňském březnu Václava Klause na Hradě Miloš Zeman. Za tu dobu předvedl leccos ze svého nejen politického repertoáru, není tedy od věci malinko bilancovat.

Hradní úroda i hladomor

Na Slovensku šéfům vlád prezidentská pšenka nekvete. Mečiar prohrál dvakrát, Radičová jednou, naposledy týž osud potkal Roberta Fica (předpokládám porážkové repete stvrzující trend - roku 2019 - kdy už bude úpadkovým premiérem). V Česku se potýkáme s opakem - viz expremiéři Klaus a Zeman. Je však třeba zmínit, že na prezidentský trůn v Praze usedají zpravidla nejvýraznější tuzemské politické osobnosti, některé z nich spíše kecalové-populisté (řečeno bez ohledu na pozitivní či negativní dopad jejich veřejného působení) - Havel, Klaus, Zeman (další na řadě je dle dějinného vzorce - bohužel!!! - Kalousek). Česko se potýká spíše s bezbarvými, bezkrevnými a necharismatickými premiéry, vyloženými politickými šmudly. Slováci zažívají od zániku federace přesný opak. Jejich prezidenty by v Česku sotvakdo vyjmenoval, pánové Kováč, Schuster a Gašparovič působili spíše dojmem protest-prezidentů, pokud nějakým dojmem vůbec působili. A Kiska se tomu v žádném případě nevymyká, naopak spíše dokresluje schéma. Ovšem slovenští předsedové vlád - to je tedy jiná káva. Jednoznačně silné (v případě 90. let i silové) osobnosti (opět řečeno bez ohledu na dopad), které nelze přehlédnout (pomineme-li Moravčíkovo intermezzo) - Mečiar, Dzurinda, Radičová, Fico. Volby 2014 byly jasně PROTI Ficovi, nikoli PRO Kisku. Zřejmé to bylo už z toho, že se po vyhlášení výsledků referovalo o poraženém, ne o vítezi. Osobností voleb, byť v negativním smyslu slova, byl jednoznačně Fico, což ho opět spojuje s Mečiarem a Radičovou. Dlužno podotknout, že slovenské vlády mají i delší trvanlivost. Jedná se o zásadní rozdíl v porovnání Bratislavy a Prahy. Prezidentství na Slovensku tak má spíše jemnější ráz na způsob Německa či Itálie. Nu, a Alexander Dubček se své vytoužené funkce nedožil (Vladimír Mečiar přiznal, že by jinak Dubčeka prezidentem udělal). Na každý pád se ani Slovákům nevyhýbá fenomén zálusku ministerských předsedů na post hlavy státu. Děje se tak v Česku i na Slovensku. Při porovnání ústavních mocenských pák mezi předsedou vlády (viz Evropská rada) a prezidentem je to až s podivem. Tak proč úřad prezidenta republiky v Česku a na Slovensku tolik přitahuje lidi z mocensky vyšších postů? Jedná se snad o dědictví pseudomonarchistické prestiže TGM? Nebo je to odraz "temného lesku" bolševických časů?! Prezidentský post byl zpravidla spojován s místem šéfa ústředního výboru vševládnoucí strany, v důsledku čehož vypadal Hrad mocnější, než skutečně byl a paradoxně posílil, na prestiži rozhodně netratil. Což jasně ukazuje, že lid chce mít na Hradě přednostně sílu, nikoli čest. Velkou roli hraje i to, že prezidentský úřad vůbec přežil celou komunistickou éru a v ústavě z roku 1960 nebyl nahrazen po vzoru jiných prosovětských zemí pozicí předsedy státní rady. Antonín Novotný byl jistě z těch, kdo by rád takovou novinku do zdejšího práva zavedl. Nesměl by však tou dobou sám prezidentem být. Pak ho podobné socialistické choutky přešly. Můžeme tak za zachování funkce prezidenta republiky v letech 1960-1990 děkovat Chruščovovi, který Novotného prosadil vzdor "nároku" Viliama Širokého, vůči němuž by na rozdíl od sebe samého Novotný určitě ohledy nebral.

V zemích, kde je míra pravomocí hlavy státu srovnatelná se zdejší se jedná o cosi nemyslitelného, aby byla o prezidentský můstek taková rvačka. Dovedete si představit, že by kupříkladu Angela Merkel usilovala o pozici spolkové prezidentky v Německu či Werner Faymann o prezidentský post v Rakousku?

 Tak či tak, vrcholným představitelům bývá povětšinou dříve či později diagnostikována kleptokratóza!

Ale zpět k tuzemskému dění po rozpadu ČSFR! Čeští prezidenti by si mohli odpustit různé praktiky, jako třebas mimoústavní (dost možná i neústavní) institut designovaného premiéra, zavedený Havlem roku 1997. Bohuslavu Sobotkovi dokonce hrozilo, že zůstane jenom designovaným!

Nejsvévolnějším "praktikantem" je jednoznačně Miloš Zeman. Dotáhl do absurdity Klausovu tendenci pozdržovat ústavou předepsané podpisy. Zeman nepozdržuje, Zeman zkrátka nepodepisuje. I díky tomu Livia Klausová setrvá v Bratislavě o nějaký ten rok déle! Odkládána je na Hradě též Mynářova prověrka a zameteno dohledávání "Peroutkovy dehonestace". Klaus i Zeman jsou pak svorni v podvolování vlasti ruské moci, ač se oba vytrvale ohánějí národními zájmy. Současnému prezidentovi slouží ke cti alespoň podpora názvu Česko!

Vzhledem k typicky českému důrazu na prezidentskou funkci je o její obsazení mimořádný zájem a lid vybírá osoby politické, a to ty nejvýraznější. Zjednodušeně – nejvýraznějšího levičáka a nejvýraznějšího pravičáka. Loni – Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga. O Zemanově letité „výraznosti“ na levici netřeba polemizovat. Na pravici relativně nedávno převzal otěže mezi osobnostmi Karel Schwarzenberg (první, kdo sesadil na pravici Klause). Proto neměli a nemají šanci žádní Fischerové či Dienstbierové, pokud nesesadí „své krále“. Pro eurodušína Jiřího Dienstbiera je dobře, že ve volbě zástupce hlavy socdem neobstál Jeroným Tejc, který by si mohl díky takové funkci nárokovat ministerské křeslo, nejspíš právě to Dienstbierovo. Sám dosavadní ministr bez portfeje je však delší dobu na nejlepší cestě přijít o vydobyté pozice. Byly-li by volby hlavy státu zítra, patrně by opět bodovala dvojice z druhého kola předloňského prezidentského klání. Zdánlivě vybočovat by do budoucna mohl Andrej Babiš, i on si však dříve či později bude muset vybrat jasný směr. Dle výsledků voleb v tradičních pravicových baštách to vypadá na frontální útok na „knížecí majestát“. Zelenou od Babiše - s podporou jeho mediálního veleimpéria - by mohl dostat v záloze číhající Jan Švejnar.

Bakalovci si pohrávají s myšlenkou dosadit na post hradního uchazeče armádního generála Petra Pavla (Czech Ike?) i vzdor tomu, že Schwarzenberg kdysi označil vizi "ofrčkovaného" státníka za nepřípustné guatemalské řešení.

Štábní šéf Pavel vede vojenskou část NATO, formálně je tak nadřízen kupříkladu i americké generalitě (ale jen formálně, asi tak jako je Pan Ki-mun nadřízen Alžbětě i Barackovi a všem dalším hlavám států). Je však pravdou, že Pavel i přes své euroatlantické smýšlení může "pochytat" namísto Zemana, i proti Zemanovi, národovecký díl elektorátu, který vždy rád vzhlížel k uniformované pevné ruce. TOP 09 by u něho ale musela přehlédnout předlistopadové "lampasácké" područí KSČ. „Připraven“ však zřejmě bude až pro rok 2023. Ideální by byl jako kandidát pro 2018 za TOPku Jiří Pospíšil, mladá pravicová ikona! Celé ono hledání nového adepta na Hrad je ovšem zcela v pořádku. Berme to jako standardní primárkovskou akci západního střihu!

Češi vzhlížejí k prezidentovi coby k monarchovi (navázání TGM na mocnářskou aureolu je nesporné), aristokrat jim však nevoní (Schwarzenbergův výsledek mluví za vše). Zakládají si na plebejství. Rádi tedy nedědičného plebejského "krále". Považujme to za uplatňování vzoru Jiříka z Poděbrad, který je pro český národ výstižný a nadčasový! Patrně i proto si roku 2018 vyslechneme, jak důležité je mít i napříště "svého Zemana", neb on jediný je národovecko-plebejsko hoden býti hlavou státu v době stoletého výročí vzniku republiky (28.10.2018). Číslo 18 bude hrát velkou symbolickou úlohu. Právě spor o interpretaci a v důsledku většinové přivlastnění si Masarykova odkazu bude zřejmě nadcházející prezidentské klání provázet.

Na závěr je třeba povědět, že prezidentský úřad je zcela zbytečný. Jedná se o monarchistický relikt, kdy paralelně vedle postupně oslabované hlavy státy začal dominovat první ministr. Státy bez monarchistického "zápisu v dějinách" takovouto absurdní dualitu povětšinou neznají. A že je to u nás tradicí? K čemu jsou však tradice zbytečné a nadbytečné? K tomu, aby byly odbourány! I Kristus byl ve své době vnímán farizeji coby revolucionář a dnes je zdrojem mocné konzervativní síly!

MÝM PREZIDENTEM JE DONALD TUSK!!!