„Peroutkiáda“ a zapomenutý exil

V únoru uplyne 68 let od ustavení Rady svobodného Československa, ústřední představitelky zahraničního třetího odboje. 

Příliš se o této - a s ní spojenými událostmi - neví. Knih o exilu moc není a „Barrandollywood“ se k tomu nemá už vůbec.Peroutka a ti druzí Organizace sídlila ve Washingtonu a po většinu její existence stál v čele Petr Zenkl, předúnorový místopředseda vlády. Duší Rady byl ovšem vynikající myslitel Ferdinand Peroutka (nyní Zemanem nepochopitelně napadaný, patrně pro svůj odpor k odsunu Sudetských Němců a prosazování nepopulárního rozlišování případného individuálního, nikoli kolektivního provinění), jehož si oblíbil již TGM. Patrně právě Masaryk „našeptal“ Ferdovo jméno svému vyvolenci Edvardu Benešovi. Ten pak označil v létě 1948 Peroutku za svého následníka (původní adept Jan Masaryk byl již mrtev). V čase gottwaldovského nástupu to však nemělo praktickou odezvu a nemocný exprezident Beneš tak učinil jen v očekávání nového světového střetu. Úsudek se holt Benešovi horšil a horšil. A vůbec - zabýval se Vídní a Budapeští, když už se měl zabývat Berlínem - a pak se zabýval Berlínem, když už se měl zabývat Moskvou!Demokratičtí politici, kterým se podařilo po Únoru 1948 z republiky uniknout (sami měli únorové máslo na hlavě) se však i v emigraci pouštěli do personálních hádek a Radu tím postupně kompromitovali před západními krajany, americkými donátory i veřejností v socialistické vlasti, kde bolševici jejich pří obratně propagandisticky využívali. Předseda Zenkl sám byl povětšinou vnímán coby autoritativní žába na prameni, která lpí na zkostnatělém řádu a soustavně napadá Peroutkovo nástupnické postavení. Dalšími spory byly rozdílný zpětný pohled na sudetoněmeckou otázku a tradičně též míra slovenské autonomie v rámci společného státu. Pokrokář Peroutka byl nakonec roku 1956 „vyoutován“ zcela.Zprvu chovali dotyční politikové značnou naději na slavný návrat domů. Počítali s vítěznou třetí světovou. Sovětská atomová zbraň však záhy znamenala globální status quo a konec válečným snům. Ferdinand Peroutka se nikdy nevrátil jako prezident, Petr Zenkl se nikdy nevrátil jako premiér, Jozef Lettrich se nikdy nevrátil jako předseda parlamentu, Štefan Osuský se nikdy nevrátil jako ministr zahraničí..... Nebylo jim washingtonskými patrony ani dopřáno vytvořit po polském vzoru exilovou vládu, tedy alespoň iluzi vládnutí. Jejich vyhnanství trvalo příliš dlouho, s někdejšími odboji Masaryka a Beneše nesrovnatelně déle. Mezitím zestárli, většina zemřela. Pozice mocenských pretendentů pak přímo ve vlasti převzali svržení Dubčekovi obrodáři a aktivističtí Havlovi chartisté.Vypisovat všechny interní spory i reálné či plánované funkce by bylo nadlouho. Bolševici však vymazali z dějin exil takřka celý. Paměť nynější je pak vpravdě postkomunistická! Sotva kdo zná dnes i jména Pavel Tigrid a Mojmír Povolný. Je tedy třeba připomínat!V Radě se ovšem ozývaly i revanšistické národevecké nesmysly typu návratu sovětizované Podkarpatské Rusi, o níž přitom Československo nikdy programově neusilovalo a dostalo ji provizorně "jen náhodou" v době, kdy ukrajinské řešení neexistovalo, jako typický "dočasně-věčný" mandát. Ostatně - kdo by teď v případě rečechoslovakizace Podkarpatsko "vlastnil", Slováci snad? Dojista by to náš federální rozchod zkomplikovalo! Přirozeně by to byla otázka především pro tamější Rusíny a Ukrajince! Česko má teď spíše problémy s rutinním kompenzováním území Polsku. A je ostudou, že dlouhodobě.Podotkněme, že je stále živa (92 let) další „neznámá“ ikona zahraničního odboje, poslední předseda exilové předlistopadové sociální demokracie Karel Hrubý. Nesmírně by si zasloužil poctu v podobě uprázdněného postu čestného předsedy ČSSD. Je však skalním odpůrcem Miloše Zemana, čili s tím bohužel počítat nelze, nejspíš už nikdy! Úcty se tak v této zemi zřejmě nedočkají ani poslední žijící „političtí exulanti“.