Monarchie včera, dnes a zítra

Letos uplynulo sto let, co padly osudové výstřely v dnešním hlavním městě Bosny a Hercegoviny. Svým způsobem byly jejich ozvěny slyšet takřka všude!

Po nich následovala první světová válka, která překreslila mapu nejen evropskou a měla zásadní dopad na státoprávní uspořádání řady tou dobou existujících i nově vzniknuvších států.

Duch starých časů

Na starém kontinentě padla bezprostředně nebo s krátkým odstupem po válce řada monarchií, v Rakousko-Uhersku (rozpadlo se), Německu (i v jednotlivých říšských zemích uvnitř Německa), Rusku a Turecku. Několik jich i nově vzniklo, a to v Arábii. V Evropě potom další "selekci" provedla druhá světová - v Bulharsku, Rumunsku, Albánii a Jugoslávii. Naposledy se musel na starém kontinentě monarcha "pakovat" z Řecka, v globálním měřítku pak z Nepálu.

"Královskému střídání" bylo nedávno svědkem Španělsko, o popularitě ve všech koutech této pyrenejské země si však bourbonská dynastie může nechat jenom zdát. Panovník už nepředstavuje ztělesnění jednoty svého lidu. Totéž platí aktuálně i pro Belgii (kde došlo ke změně na trůnu vloni) a po nadcházejícím skotském referendu dost možná i na britských ostrovech. Dynastická politika velí „brát to, co se narodí“, nepředstavuje demokratický výběr nejlepších. Nejstabilnější monarchií je přirozeně Vatikán, ovšem také mimořádně specifickou. Byť ne do takové míry, vymyká se i Lichtenštejnsko, nesoucí jméno svého vládnoucího knížecího rodu, jenž konstitucionalizaci tohoto "pra-zbytku" Svaté říše římské popouští uzdu na evropské poměry mimořádně pomalým tempem. V jiných částech světa je pád jakékoli monarchie možný v návaznosti na různá revoluční "jara" de facto kdykoli. Nad všemi neevropskými "korunovanými hlavami" září zejména titul japonského císaře. Nikoli však bez stínu a bez poskvrny. Císař Hirohito neprošel druhou světovou válkou bez vlastní porce "másla na hlavě". Američané ho však vzdor japonským intelektuálům i názorům Sovětů podrželi ve funkci, byť mu řádně přistřihli "božská křidélka". Na vysvětlenou proč se tak událo - Hirohito znamenal monarchii a monarchie byla v rozporu s komunismem.

Čas od času je znovuobnovení monarchie někde "nadhozeno". V posledních letech především v Rumunsku, Bulharsku (kde to ex-car dotáhl na premiéra), Srbsku, Iráku či Libyi. "Restauraci" zažilo Španělsko (1975). Návrat panovnického majestátu byl ovšem podepřen vůlí diktátora Franka (i proto se s tím dosud nemalá část Španělů nesmířila). Opětovně nastolen byl král v Kambodže roku 1993. Nynější tamější panovník Sihamoni ovládá češtinu (poslední předchozí zahraniční hlavou státu znalou jazyka českého byl polský král Kazimír IV., jenž zemřel 1492, čili s ním zesnul i středověk).

Nejpikantnější monarchií všech dob bylo nejspíš Středoafrické císařství v letech 1976-1979. Šílený Bokassa I. nejen nepochopil, že císařství znamená veliký stát, impérium, říši, ale zejména nepochopil dobu a svým zaujetím v archaických titulech a trapných okázalostech byl světu pro smích. Bohužel se tolik už nesmáli jeho brutálně utlačovaní poddaní!

Zdá se, že monarchie, jež přežily bouře 20. století, se tím upevnily a stabilizovaly, naučily se marketingově přiživovat na popularitě svých mediálně vyčnívajících dynastických příslušnících.

Podotkněme, že monarchií je i Severní Korea. Marx musí v hrobě přímo rotovat!