Duhy a neduhy plíživé kosmopolitizace
Kdo spí na vavřínech? A kdo bdí na trní?
Dnešní člověk je „Homo info“. Stále větší otevřenost a vědění přispívají postupující kosmopolitizaci na poli společenském, hospodářském a politickém (kupříkladu unionizace kontinentů – viz EU a AU). Ti, kdož však evolučně nestíhají, neorientují se či se bojí čehokoli nového, se zpravidla ve svém zpátečnictví zaštiťují nacionalismem. Nacionalisté z různých zemí se v minulosti „neměli příliš v lásce“, jejich pozice byly v protikladu, nezřídka spolu i válčili. Nyní jim ovšem pšenka tolik nekvete, a tak se napříč zeměmi, světadíly i kulturami začali naopak přátelit (nacionalisté všech zemí, spojte se!). Nacionalizovat se začala i jinak principiálně internacionalistická krajní levice. Novopečený řecký premiér Alexis Tsipras, ač komunista, sáhl po nacionalistech coby koaličních partnerech (tolik typická internacionalizace krajní levice celosvětově ustupuje nacionalizaci, tedy v tomto případě stalinizaci a detrockizaci). Ještě před pár dekádami cosi nemyslitelného. Těm „krajním“ však už nezbývá než spolupracovat. Kdo jiný by je v novém tisíciletí vzal pod svá křídla, že? Bolševikovi Tsiprasovi fandí i pravičák Nigel Farage, pro svůj euroskepticismus by se upsal kdekomu. Soudím, že Tsipras bude Brusel pouze provokovat a vydírat, a to ve všech směrech (řecký vlk se nažere a evropská koza zůstane celá). Před Řeky dělal ramena. Bez Unie ale jeho stát padne - nenávidí ji, ale i potřebuje! Vlastní měnu neuživí ani omylem. Kdo za to ale bude moct? Podle Tsiprase jistě Západ! Předkládání „vnějšího nepřítele“ domácím masám je nejznámějším znamením vnitřní totality i neschopnosti. Neschopnost tvořit a možnost vyžít pouze z nenávisti vůči všemu okolo. Ostatně sdílená nenávist – a zvláště ta iracionální, sebeukřivděnecká a sebelítostná – je nejlepším a nejspolehlivějším tmelem „orwellovských oveček“ všeho druhu a všude na světě! Ve zdejších zeměpisných délkách a šířkách si kupříkladu málokdo připustí, že mohou Češi chodit po opravených chodnících a jejich děti chodit do zvelebených škol a na bezpečnější hřiště jen díky tomu, že jim na to vydělali sousedi Němci! Za klíčové atributy k dobrovolnému přimykání se ke „krajním sférám“ považuji nedostatek alternativ, nedostatek rozhledu, ignoraci a ideologickou zkoprnělost. Takto se může vzhlédnout v extrému duchaprostý vyvrhel i samolibý profesor.
Tsipras není jediným, kdo letos může poškádlit Brusel, řada Poláku bude na podzim ráda slyšet na svéráznou notu Jaroslawa Kaczyńského. Před deseti lety se spolu s bratrem svezl na národovecko-katolické vlně, která jeho vlast zavalila po úmrtí papeže Jana Pavla II. (takový malý paradox vzhledem k univerzalistické, nikoli pronacionální podstatě římské církve). Kaczyński však na rozdíl od Tsiprase nepěstuje lásku k Vladimiru Putinovi, nacionalismus našich severních sousedů je z principu protikremelský. Případ dalších Poláků Bronislawa Komorowského, Donalda Tuska a Radoslawa Sikorského však ukazuje, že sejití z cesty může zabránit výrazná osobnost, která v pravý okamžik ukáže správný směr. Komorowského vítězství v letošních prezidentských volbách je očekávatelné už v první kole. Tusk by ho pak mohl nahradit za dalších pět let. Do té doby si „odbude“ prezidenturu eurounijní.
Evropanství je článkem kosmopolitismu. Kdo se cítí býti Evropanem, považuje to za bezprostřední součást příslušnosti k rodné hroudě. V tuzemském případě tak panuje pro Euročechy rovnocennost mezi jejich češstvím a evropanstvím, jsou od sebe neoddělitelné, doplňují se, neodporují si. ČR je pro ně institucionálním zhmotněním češství a EU institucionálním zhmotněním evropanství. Mohou nesnášet konkrétní politiku i politiky Prahy a Bruselu, nebudou však kvůli tomu bořit republiku, ani Unii. Rád říkávám, že eurofederalismus znamená, že se o osudu Evropy bude rozhodovat v Bruselu, zatímco euroskepticismus znamená, že se o jejím osudu bude nadále rozhodovat v Moskvě a ve Washingtonu.
Za zásadní pro politickou realizaci evropské ideje považuji schopnost spolupráce pravicových stran napříč zeměmi, levice to má v popisu práce „už od přírody“. Evropského vzoru se do jisté míry chopila i Afrika, Africká unie je již skutečností. Ryzí světoobčané pak doufají, že se dožijí levelu nejvyššího, transformace Spojených národů v cosi jako Kosmopolitní unii.
Evropě bývá často (dokonce čím dál častěji) předhazováno, že usnula na vavřínech, že dostatečně nebojuje proti nepřátelům vnějším (obrovský výčet) i vnitřním (multi-kulti). Že je příliš nehybná, zženštilá a nechává se ohlodávat okolními hladovci. Domnívám se však, že touha Evropanů už proti nikomu a ničemu nebojovat a tvořit a budovat, spojovat se a rozvíjet je novým přirozeným vývojovým stádiem. Evropa neusnula, nepřichází o hodnoty, jen je inovuje. Dorazila do nové mírové stanice, kterou zbytek světa nemá ještě ani v dohledu. Evropa nezačíná zaostávat, jak se tvrdívá, Evropa je stále vpředu. Akorát že být v čele už neznamená ovládat a brojit. Jenomže to omezeným, animalistickým, mačistickým palicím nikdy nedojde, že normální je mír a otevřenost!
Za zmínku stojí i imperialistické zpátečnictví Ruska a Číny. Nectí dané hranice jiných zemí. A za své přirozené hranice považují ty z dob svého největšího historického rozmachu. Že je to možné i v novém miléniu nám loni předvedl kremelský pán. A ještě měl tu drzost přirovnat Krym ke Kosovu. To však není součástí Albánie, zatímco Krym součástí Ruska ano. Zpátečnictví a agresivitu ruské duše (Putin je jejím výtvorem, nikoli tvůrcem) přiživuje i věčně se vymezující pravoslaví.
V Číně si při politice jednoho dítěte mnozí hledí přivést na světlo boží mužského potomka. Rýsující se totální nepoměr pohlaví v populaci nejlidnatější země světa přináší předzvěst, že si neukojení, a tudíž frustrovaní a agresivní Číňané budou chtít zchladit apetit v armádě. Nedobrá zpráva pro svět, dobrá vyhlídka pro výboje Pekingu. Jako další se v absolutním revanšismu shlédl Islámský stát a vysnil si územní rozsah všech dávných chalífátů.
Do karet však jistě kosmopolitizaci hraje kubánské sbohem spolku bolívaro-revolučních snílků. Havana je už dostatečně poučena. Ne však zatím Caracas! Hugo Chávez stihl zemřít dřív, než se změní ambiciózní Venezuela v zemi zklamaných nešťastníků. Nicolás Maduro takové "štěstí" asi mít nebude. Viníka má již ale bezpochyby dopředu vyhlédnutého – Západ!
Polická evoluce se nevyhýbá ani Spojeným státům. Bil Clinton je dodnes ctěn a veleben coby symbol 90. let, doby největší síly a slávy národa pruhů a hvězd. Americká ekonomika neměla nejmenší konkurenci (demokraté říkají, že díky Clintonovi, republikáni říkají, že vzdor Clintonovi), jelcinovské Rusko si dávalo velmocenskou pauzu, Čína se teprve nadechovala a o nějaký islám se nikdo nezajímal. Život jde dál. Barack Obama už musel čekat na přijetí u čínského prezidenta jako svého času Hácha na Hitlera! Ale přesto zůstávají USA mimořádně stabilním a stabilizujícím prvkem mezinárodní situace. Nikdy si nehrály na monarchii (i proto neznají paralelitu úřadu prezidenta a premiéra), George Washington „vynalezl prezidentské dvakrát a dost“ (díky jeho odkazu zdobí dnes titul prezident většinu hlav států) a nikdy americká unie nepoklesla na úroveň diktatury. Země ctí jisté nepřekročitelné mantinely. Přesto Američané v připravenosti na kosmopolitizaci zaostávají za evropskými kolegy. Některé eskapády tamních protestantských šílenců připomínají počínání fanatiků mekkánského vyznání.
Známé je ovšem i pokrytectví Washingtonu. Snad se mu podpora super-ultra-konzervativních Saúdů nevymkne. Hada na prsou si v minulosti hřáli již mnozí. Kupříkladu Američané Číňany (to mají s Rusy společné) či Afghánce. Případ posledního íránského šáha je však dostatečně dějinně odstrašující - nechat padnout kamaráda diktátora zákonitě neznamená cestu správným směrem! Vedle tradičních amerických farizejád Obamova administrativa často předvádí i geo-přezíravost (poznala to Praha, Varšava, a dokonce i Paříž). Žehlit to pak zpravidla jezdí Joe Biden, John Kerry nebo svého času Robert Gates.
Petr Vala
Quasimodo přišel o střechu nad hlavou
Klausovi jakoby vystěhovali z vlastní kuchyně, Soukup jakoby se chtěl pro Česko obětovat odevzdaností nejvyšší - leč to vše informačně překrylo cosi, co není jen "jakoby". Je to až příliš reálné - poloshořela nám Matka Boží!
Petr Vala
Vánoční klid zbraní?!
Tak snad aspoň na ty svátky klidu a míru utichne hněv a kavárensko-krčmářské rodělení národa českého!
Petr Vala
Never Say Great Again
Již po nedohledný čas jsem nepoškádlil žádného nekuřáka, abstinenta či vegetariána. Tedy s chutí do toho!
Petr Vala
„Peroutkiáda“ a zapomenutý exil
V únoru uplyne 68 let od ustavení Rady svobodného Československa, ústřední představitelky zahraničního třetího odboje.
Petr Vala
Trump: Léčba Caesarem
V Americe zvítězili ti, kdož se klamně vzhlédli v 50. letech Dwighta Eisenhowera a v 80. letech Ronalda Reagana. Máme se vpravdě nač "těšit"!
Petr Vala
Hillary vs. Donald: Hovězí vs. vepřové
Spojené státy si užívají veselé masné hody. Plejáda vší nenasytnosti vrcholí. Už teď je jim ale špatně!
Petr Vala
Malá internetová exkurze do světa české monarchie
Letí nám to, letí. Koruna Svatého Václava je jen na ukazování. Praha už není, co byla Vídeň. Již téměř 98 let je naše drahá vlast republikou.
Petr Vala
Tituly hlav států
Seznam názvů funkcí, jimiž se ověnčují šéfové zemí dnešního světa, se časem spíše úží, monarchové odpadávají a diktátoři se už zpravidla vyvarují výstředních označení typu „vůdce“ a podobně.
Petr Vala
Prezidentský výběr po česku
Na základě první lidové volby nahradil v předpředloňském březnu Václava Klause na Hradě Miloš Zeman. Za tu dobu předvedl leccos ze svého nejen politického repertoáru, není tedy od věci malinko bilancovat.
Petr Vala
Jeruzalém - svatý a krutý
Izraelsko-palestinský konflikt nebere konce. Jádrem sporu je jeruzalémské Staré město, poseté památnými a posvátnými místy. Ohraná píseň neberoucí konce! Nápadů na řešení bylo již nemálo.
Petr Vala
Lída Baarová – secí stroj, který neseje
Nejočekávanější tuzemský filmový titul roku je už od minulého týdne v kinech! Převážně budí rozpaky – a v důsledku zájem. Možná trumfne i výdělkově rekordní Vratné lahve.
Petr Vala
Česká senátní anomálie
Senát Parlamentu České republiky je jakousi vzácností. Volby do tuzemské horní komory probíhají totiž v okrscích určených výhradně k tomuto účelu. Nevídáno, neslýcháno, jednoduše rarita!
Petr Vala
Revoluce versus konzervace
V souvislosti s existencí a integrací Evropské unie i dalšími změnami na politické scéně se často setkáváme s pojmy - "umělý" či "nepřirozený".
Petr Vala
Co zaseli Ronald & Margaret - globalizace versus autonomizace
Existuje něco jako nedotknutelný národní zájem? Tedy pojem, který si berou do úst politikové vpravo i vlevo. Zavání to zdáním konsenzu, avšak klamně! Je stát nejdůležitější správní složkou?
Petr Vala
Chalífát - Reconquista naruby
S loňským ramadánem přišla i islamisty dlouho deklarovaná obnova chalífátu. Po titulu chalífy předtím nikdo nevztáhl ruku celých 90 let. Naposledy - neúspěšně - v roce 1924 Husajn al-Hášimí.
Petr Vala
Trest pro Rusko. Sankce? Ne, destabilizace!
Obama (USA) a Tusk (EU) jen nečinně přihlížejí. Nezmohou se na nic! Putinův beztrestný vojensko-politický šach-mat je dostal do úzkých.
Petr Vala
Neprůhlednost křesťanství
Joseph Atwill vyslovil kdysi v Londýně domněnku, že existenci Ježíše Krista si vymysleli sami Římané, aby tím zpacifikovali neposlušné Židy v tehdejší judejské provincii.
Petr Vala
Diagnóza Klaus
Nemá rád Cimrmana a také "bruselovod". A dost se na něho nadává! Václav Klaus si však za démonizaci politiky (ztracených a zatracených) 90. let a dehonestaci svého odkazu ze strany médií může opravdu, ale opravdu sám.
Petr Vala
1951 let poté
Přesně před 1951 lety, v noci z 18. na 19. července roku 64, vzplanul mnohadenní velký požár Říma, jenž dal křesťanství nejednoho mučedníka a císaři Neronovi (negativní) historickou proslulost.
Petr Vala
Odsun – stará pravda nerezaví
Dodnes to spoustu lidí, nejenom pamětníky, rozpaluje k bodu varu. Kontroverzní událost – poválečný odsun sudetoněmeckého obyvatelstva do Říše.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 42
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3262x
Jsem autorem knih KATOVA KOMNATA, SUPRIARCHA a SUPRIARCHA: VIZE DÁVNÝCH ZÍTŘKŮ.