Evropa a muslimští příchozí

Mnozí by je rádi poslali do země jejich původu. Zapomínají na to, že se jedná zpravidla o generace, jejichž rodnou hroudou je již starý kontinent. Jsou tu tedy doma!

Ti, kdož se přesto s jejich přítomností neumějí a nechtějí smířit, považují islám za „infekci z Východu“. Tou bylo však kdysi i samo křesťanství!

Arabské pláže a evropská předměstí

Křesťanství také přišlo do Evropy jako konzervativní síla vsakující se do těla Římské říše (kupříkladu v antisemitismu si ale notovali, což Evropu poznamenalo navždy). Islám je nyní již na hony vzdálen učení Muhammadovu, z Koránu bylo za staletí leccos vyňato a výkladově „navlečeno“ de facto na cokoli. Kupříkladu prorokova manželství mají s právy muslimek máloco společného (byť připusťme, že historickou postavu lze posuzovat výlučně v kontextu její doby). I křesťanství v mnohém zbloudilo. Případ nepůvodního a neapoštolského celibátu je obecně znám a navýsost kontroverzní. Dále je tu zcela anti-monoteistický kult svatých, který je jedním z konstantinovských reliktů, mající za úkol přiblížit Římanům křesťanství a smířit je s myšlenkou jediného Boha. Obyvatelům impéria, kategoricky uvyklým na rozsáhlý panteon božstev, tak byly naservírovány zástupy svatých, coby kompenzace. Patronáty obdrželi noví světci po vzoru antických bohů. Kdo je svatým na nebesích, pak určuje člověk z masa a kostí na zemi tak, jako o své vůli rozšiřovali svého času plejádu římských všemohoucích svými rozhodnutími senátoři. Podtrženo, sečteno – křesťané zažívají v souvislosti s rozmachem islámu to, co jejich náboženství kdysi samo způsobovalo jiným! A z hlediska dějinné intenzity zatím jen v náznacích!

Často zaznívá, že se muslimové nechtějí na Západě přizpůsobovat zdejším mravům, zatímco Evropan je k tomu v islámských zemích nucen a musí ihned pokorně srazit paty. Je, i není to pravda. A roli hrají především – peníze (jak jinak)! Evropan nejede třebas do Egypta za prací, kdežto coby turista. Nepodřizuje se tedy tamějším mravům, na plážích ho se šaríjou nikdo neotravuje. Je tam de facto privilegovanou menšinou (přiváží peníze), a ta se nikdy nepřizpůsobuje. Naproti tomu jde muslim do Evropy za obživou (vydělat peníze), je tedy v roli chudého příchozího, menšinou neprivilegovanou, jež se musí přizpůsobovat vždy a všude.

Zobrazování proroka muslimy dráždí, ba přímo uráží. O jeho karikování ani nemluvě. Otázkou je, zda lze dotyčné karikatury zaštítit svobodou slova. Kupříkladu zesměšňovat podobným způsobem holocaust, oběšení Horákové či Palachovo sebeupálení by bezpochyby skončilo u soudu a neobešlo by se bez trestu. Svoboda slova by nepomohla! Různá „cítění“ jsou u nás totiž rezolutně chráněna, to muslimské však nikoli. A nelze to obhájit tím, že „oni“ by to na našem místě také nedělali. Vlastní pokrytectví nelze z principu hájit pokrytectvím druhých. …..Nemluvě o tom, že se tu kdekdo soudí za kdejakou „rádoby-urážku-pomluvu“.

Problémem je neschopnost oddělit zrna od plev a zajistit, aby ti, kdož „zvlčeli“ islamismem jen z nedostatku intelektuálních či sociálních alternativ, nebyli lákáni fanatickým zlem. Evropan by neměl posuzovat muslima dle obalu, kdežto dle obsahu. Slušní i svině jsou totiž průřezově v každém etniku či náboženské skupině. I pro vyznavače mekkánské víry platí totiž přirovnání fotbalového publika, kdy si slušní fandové přijdou pro sportovní požitek, zatímco chuligáni, byť fandící témuž mužstvu jako ti slušní, se přijdou porvat, ublížit i možná usmrtit, zkrátka svině! Nelze však odsoudit ty slušné jen proto, že budou v hledišti ve stejných dresech jako chuligáni.

Evropany by především neměla přepadat panika z toho, že se jim snad hroutí jejich civilizace. Nic takového se neděje, ani není v dohlednu. Je to jen jakýsi vžitý apokalyptismus, blízký Západu a jejímu náboženskému založení, které praví, že se jednoho dne vše sesype. Dálný východ, dávající důraz na nikdy nekončící koloběh věcí, by z tohoto nikdy neumdléval.

Islám by potřeboval přirozené sebevědomí. Bývaly časy, kdy mu Evropa nesahala ani po kotníky (Bagdád, Córdoba, Isfahán). Pak přišli křižáci, Mongolové, Britové, Francouzi a Američané. Největší brzdou islámu však byli Turci, tedy brzda interní. Od doby vzestupu Osmanů to šlo s Araby z kopce (i to je důkazem toho, že "příchozí" mohou být "konzervujícím prvkem", podobně jako Hispánci v USA). Mám za to, že by zklidnění Muhammadova náboženství prospěla obnova chalífátu, který by však měl výhradně morálně-autoritativní význam na způsob katolického papežství. Dědický nárok drží Osmané a Hášimovci (i proto se Jordánci nesnesou s IS). Budoucí Husajn II., zatím korunní čekatel v Ammánu, by byl supervhodným řešením (jordánská monarchie je snad jedinou na světě, k níž i při svém zatvrzelém republikánství chovám značné sympatie)! Jistě by ale s takovýmto rozuzlením nesouhlasil samozvaný chalífa Ibráhím (bylo jen otázkou času, než se toho po 90 letech nějaký samozvanec „ujme“), ani Saúdové (kteří Hášimovce kdysi vyhnali z Mekky), ani Turci. „Ohrožovalo“ by je to. A Západ by to nejspíš krátkozrace považoval za otevření pandořiny skřínky. Inu, komu není pomoci..…?! Současná turecká reortodoxizace také není žádnou výhrou. Ankarská vláda už nenávistně pošilhává po kemalismem zavedené latince či křesťanském kalendáři. Dlužno podotknouti, že muslimské země, tak jako křesťanské, jsou diferencovány i nacionalismy.

To, že horkokrevnost není při mísení civilizací na místě, nám daly dějiny na srozuměnou již za časů křižáckých válek, byť to tehdy bylo jaksi naruby.

Euro-islamizace, zmiňme závěrem, je pak především reliktem britské a francouzské koloniální politiky 19. a 20. století!