150 let od pádu Konfederace

Na východě a jihovýchodě Spojených států začíná několikatýdenní série velkých i docela maličkých připomínkových akcí. Budou mít povahu prostého obecného veselí i příchuť svobody. I pachuť toho, kolik ta svoboda stála životů. Pro mnohé i s nádechem historického sentimentu. Uplyne půldruhého století od konce americké občanské války a osvobození jižanských otroků. Opěvován bude především dějinný gigant Abraham Lincoln. A to v době, kdy mají Američané svého prvního černošského prezidenta (byť nemajícího otrocké předky). V jistém smyslu půjde o „národní generálku“ na rok 2026, kdy Američané bombasticky oslaví čtvrt milénia své státní existence.

Lincoln versus Davis, Grant versus Lee

Jen díky vojenské genialitě generála Roberta Edwarda Leeho, který si byl opakovaně schopen poradit i s několikanásobnými převahami sil protivníka, se „dožily“ Konfederované státy americké roku 1865, kdy už však jen mlely z posledního. 9. dubna se Lee vzdal severskému veliteli Ulyssesu Grantovi (jenž se ani zdaleka nemohl rovnat Jižanově válečnické velikosti, přesto se pak stal později prezidentem, dosti neúspěšným, i když populárním). Konfederační prezident Jefferson Davis se s tím nehodlal smířit, jeho manévrovací prostor byl však již nulový, 10. května byl zadržen. Dne následujícího byl zatčen i jeho viceprezident Alexander Stephens, čímž i v té nejformálnější rovině jižanský stát zanikl.

Nostalgie po Konfederaci žila na jihu USA dlouho. A víceméně se tak děje dosud. K reálnému pokusu o opětovné vyseparování se z unijního svazku pod nadvládou Washingtonu už však nikdy nedošlo. „Nový Richmond“ již nepovstal! Americký nacionalismus je paradoxně v těchto koutech Spojených států nyní daleko silnější. Byť i Davisův odkaz je tu mnohde nedotknutelný! Za povšimnutí stojí, že tehdy – Sever byli republikáni, Jih byli demokraté. Dnes je tomu naopak, protože konzervativnější jsou republikáni. A Afroameričané běžně volí své „někdejší věznitele“ z Demokratické strany, z níž vzešel i sám Barack Obama. Taková historická hříčka!

S možností rozdmýchat seversko-jižanskou řevnivost si pohrávala v závěru první světové války i vláda německého císaře Viléma II. Dělo se tak v době, kdy byla v USA občanská válka stále ještě mimořádně citlivým tématem. Vzhledem k tomu, že se toho času před případným „jižanským spojencem“ Němci zkompromitovali válečnými námluvami v Mexiku, jemuž v případě zapojení se do konfliktu přislíbili nemalé části někdejšího konfederačního území, byla jakákoli taková případná iniciativa dopředu odsouzena k marnosti.

Tatáž myšlenka ovšem nabyla v Berlíně života i se vstupem Ameriky do druhé světové. Konfederace představovala v Hitlerových očích světlou epizodu krátkých dějin národa za velkou louží. Z jeho pohledu by se v případě jejího obnovení jednalo dokonce o osvobození amerického Jihu. Do konce války však nespatřila světlo světa žádná konkrétní strategie. Pokud – pak by nejspíše došlo jen na letecké rozhazování propagačních letáků za nepřátelskou linií, přesvědčující vojáky pocházející z území bývalé Konfederace, že americká armáda, v níž slouží, je i pro ně „tou druhou stranou“ a že konflikt s Němci a Japonci není jejich válkou. Nemalou škodu by to jistě napáchalo, zásadní zvrat v proběhnuvších událostech však bezpochyby nikoli.

Z dnešního pohledu přinesla válka Severu proti Jihu zánik nepřijatelného otrokářského systému a pád krátce fungujícího militaristického státu. Je třeba ale připomenout i onehdejší geopolitické pokrytectví Evropy. Vlády britské královny Viktorie, francouzského císaře Napoleona III. a španělské královny Isabely II. podporovaly právě Jih, přestože se jednalo o stát vymykající se tehdejším pořádkům a povaze režimů na starém kontinentě. Důvod? Přáli si raději rozdělenou, tedy oslabenou a zčásti totalitářskou Ameriku, nežli jednu celistvou a silnou! Inu, farizejové se najdou vždy a všude!