Diagnóza Klaus

Nemá rád Cimrmana a také "bruselovod". A dost se na něho nadává! Václav Klaus si však za démonizaci politiky 90. let a dehonestaci svého odkazu ze strany médií může opravdu, ale opravdu sám.

Jedná se o bytost, která chronicky nepřipouští jakékoli vlastní pochybení! Klaus mnoha slibům nedostál, přesto se však nikdy neřídil pravicovým pravidlem o osobní odpovědnosti a neodešel (a frká si dál). Stal se patronem zdejších odduševnělých poživačníků a pozlátkářů, metod ostrých loktů i éry komerčních podprahovek. Je však Klaus viníkem, či mučedníkem? A není snad, jak se mnozí domnívají, i z těch, kdož měli celá léta sedět, avšak někde jinde nežli v nejvyšších patrech pražského politického olympu?

Nezřídka je mu také "falešnými a havlisty" přisuzována kleptomanie, počínaje drobnou v podobě odcizování psacích potřeb, až po megalomanskou šplhající dost možná k miliardám.

Prázdná a falešná 90. léta

Na každý pád se jedná o úspěšného sběratele funkcí (neúspěšnou variací je kupříkladu Jana Bobošíková). Většinový pohled společnosti je takový, že Klaus vše "dokonal" svou předloňskou "rozlučkovou" amnestií, a když ne amnestií jako takovou, tak přinejmenším jejím rozsahem. Samozřejmě to nic nemění na oprávněnosti jeho výtky vůči neefektivnosti řady soudů, ovšem i jejich zdlouhavé konání je reliktem 90. let (tak jako Klaus sám).

Vzpomínám, když byl Klaus, toho času coby hlava státu, dotazován na to, co sám udělal v úřadu špatně (jedná se o typický trapný dotaz českých komerčně-televizních redaktorů). Odvětil cosi marginálního. Klausovo odmítání bytostně připustit jakékoli pochybení za celou svou takřka čtvrt-stoletou politickou dráhu z něho pak přirozeně činí symbol jedné celé éry i se všemi jejími negativními projevy a důsledky, musí tedy zákonitě očekávat i generalizující kritiku, kterou z účtování dějin vyčlenit nelze. Je s podivem, že za svůj státnický diletantismus byl odměněn metou nejvyšší - prezidentskou. Snad jediné co Klausovi chválím je iniciace svižného a bezbolestného rozdělení disfunkční československé federace.

Po právu je exprezidentovi již dlouhodobě vytýkána zejména neschopnost dodat rozvíjejícímu se podnikatelskému prostředí v Československu a posléze Česku včasné a dostatečné právní podhoubí. Klaus totiž, zdá se, považuje právní rámec za jistý druh ekonomického přívlastku a nepřípustného regulačního nástroje. Zřejmě tedy řadí hospodářský liberalismus nad právo a spravedlnost, což v jádru nezní příliš občansky a demokraticky a jeho kariérnímu a ideovému odkazu to zrovna nepřidá.

Klaus je též znám coby opovrhovatel institucí dovolené. Ta je prý pracovně-právním přežitkem. Asi ho to napadlo, tipuji, zrovna když lyžoval kdesi na horách za státní útratu!

Exprezidentovi je přičítáno ke cti silné lídrování a trvalé zásady, žádný výskyt názorové flexibility a slabosti jako u řady jeho soupeřů. Lidová fascinace vůdčími politickými osobnostmi, které se ohánějí svou zásadovostí, tzv. konzistencí názorů, bývá k úsměvu i slzám. Člověku z řad takových vůdců je povětšinou přikládána slušnost a je houfně následován. To však může být zrádné. Ona „názorová nehybnost“ může být totiž projevem nebezpečně nabubřelého ega (klidně i korporo-psychopatického), které do veřejné sféry, v níž jsou vliv a moc, rozhodně nepatří! Tací jedinci pak jsou schopni prát se i za „pravdu nepravdivou“ a mást voličstvo jen proto, aby jejich ego nebylo autenticky konfrontováno s vlastním názorovým selháním. Kolik takových už přineslo lidstvu nezměro utrpení?! Dodejme, že silné osobnosti nemusejí být nezbytně ty nejhalasnější, ba spíše naopak. Nejlépe, poslouží-li příklad extrémní! Jednoznačný psychologický fenomén říká, že v koncentračních táborech projevili největší tvrdost a odolnost osoby introvertní, „venku“ jinak považované za slabé a měkké. Dokázali totiž za každé situace žít životem vnitřním, snášet utrpení snáze. Zatímco extroverti se v táborech smrti stávali bez možnosti běžného vnějšího projevu lidmi zlomenými. Podtrženo, sečteno, volič bývá doslova „evolučně maten“! Nejenže ho nevede cit, ale dokonce ani rozum. Pouze pud!!!

Pokřivená 90. léta - coby Klausův výtvor - deformují i naši současnost. Diletantské naroubování kapitalismu na komunistické návyky mají za následek i populační kvantitu v oblastech země, kde není dostatek pracovních příležitostí. Logickým vyústěním by mělo být stěhování se za zaměstnáním. To by ovšem nesměla 90. léta přinést "hypotékovou republiku", kde jste naopak přikováni jako nevolníci. O problematice romských ghett ani nemluvě! Klaus však náleží k ideologicky zatuchlým, co si nikdy nepřipustí, že Čechům pak na asfalt a na fasády musejí vydělávat Němci a posílat to "bruselovodem". Inu, kdo chce Brusel bíti, hůl si vždy najde! Pořád lepší než Řekové. Ti Evropu nechají trucovitě vycukat jak jen to půjde, protahovat, protahovat, protahovat! A ještě Merkelové za dary vynadají (což do jisté míry dělají klausovci taktéž). Řekové však postrádají ekonomickou výhodu dlouhé společné hranice s bohatými Němci (jež nás drží nad vodou), z Unie mají "přes pole" jen chudé Bulhary. Jižní žár navíc vyvolává únavu a svádí k siestě. Zatímco severské národy vždy nutil chlad k větší pracovitosti a vynalézavosti. Jih navíc v rozporu se Severem - tentokrát zcela správně - "hlásí" příklon mládí k levici a stáří k pravici.

Zpět ke Klausovi! Morální dopad 90. let na společnost je také samostatnou kapitolou. Představují totiž pokračování normalizačního uvažování. Všeobecná tolerance alkoholismu (slovanská opice několikrát do týdne), absurdní propojení ateismu s pověrčivostí (v obou ohledech jsou Češi přeborníky), hospodářská a sociální frustrace, nezájem o stát. Klaus se rád ohání národními zájmy (skryté ruské zájmy, k nimž ho žene jeho zpátečnický konzervatismus), spíše však dělá z občanů jedince státem opovrhující, štítící se jakéhokoli vlastenčení! Rád udává, že Brusel vymýšlí hlouposti a nutí nám je. Pravda, Europarlament má 751 členů, čili je přímo statistickou zákonitostí, že se vždy najde někdo, kdo navrhne nesmysl. Ten však, ač nemá šanci projít, je klausovci prezentován jako důkaz zbytečnosti unijní existence. Jedná se tak o zveličování tématu a strašení mas (v čemž mu mediálně sekunduje TV Nova). Klaus je tak negativistou pasoucím se na lidské blbosti, usrašenosti, nevzdělanosti, domýšlivosti a neinformovanosti.

Klaus je i coby euroskeptik krajně zpátečnickým formátem. Měl by si uvědomit, že každá jiná, tedy "neunionistická" varianta je horší, ba nebezpečná. Skrze kosmopolitizaci dochází k vytváření institucionalizovaných civilizačních zón a demontáži zastaralých a silových sfér vlivu, v nichž je uplatňován velmocenský vůdcovský princip. Ale vykládejte to někomu s retro-myšlením, kdo fandí Kremlu a kdo nikdy nevzal v potaz, že se stal přímým "lisabonským" podřízeným předsedy Evropské rady.

Eurofederalismus znamená, že se o osudu Evropy bude rozhodovat v Bruselu, zatímco euroskepticismus znamená, že se o jejím osudu bude rozhodovat i nadále v Moskvě a ve Washinngtonu (v Prahu věří už jen fantasmagoři). Račte si vybrat, co je vám bližší. Klaus už si vybral!

Ještě že s ním většinou rezolutně nesouhlasím! To bych na tom totiž byl dosti špatně!