Vettel po dvaačtyřicáté

Jeho vztyčený ukazovák nešlo opět po čase přehlédnout. Sebastian Vettel v neděli „urval“ své 42. prvenství ve velké ceně Mistrovství světa Formule 1. Trumfl tak v historických tabulkách zbožňovaného a zbožšťovaného Ayrtona Sennu.

Král rychlých kol zažil další korunovaci.

Stesk po klasice

Sice se to původně předpokládalo už loni, tehdy však osud určil Vettelovi úděl Ricciardova sekundanta. Sváděl to tehdy na horší vůz, což je ovšem ve formulích vcelku ohraná píseň. Kdysi se vůči němu samému ohrazoval takto Mark Webber a podobných případů pamatuje šampionát více, kupříkladu někdejší Mansellovo hořekování na Prostovo postavení ve Ferrari. Čímž se však dotýkám tolik vzývané éry.

Opěvován médii i diváckou obcí je totiž především přelom 80. a 90. let, kdy spolu soupeřili velikáni Prost, Senna, Piquet a Mansell. Pár roků plně dominoval McLaren a byl to Ayrton Senna, kdo svému týmovému kolegovi Alainu Prostovi na trati nic nedaroval a svými jezdeckými ataky si nejednou (1989, 1990) říkal takřka o ročníkovou diskvalifikaci (tu poznal až M. Schumacher v sezóně 1997, ovšem až na druhý pokus, prvně se zlomyslně předvedl roku 1994, v roce 1997 to ale mělo být řešeno spíše postavením na chvostu startovního pole v několika závodech následujícího ročníku, což by bylo daleko "poučnější" a divácky záživnější, kterak by se Schumi probíjel vpřed). Senna a Schumacher byli silně egocentrickými sobci bez mravního nadhledu. A Mansell na tom nebyl lépe! Je tedy až nepochopitelné, že jsou zmínění dáváni za vzor nestylovému Hamiltonovi (spíše by tuto úlohu měli hrát gentlemani Prost a Häkkinen). Jejich zákeřná a bezcharakterní dravost jim však zabezpečila slávu globálního rozměru. Například Američané si z legend F1 vybaví právě leda Ayrtona a Michaela. A možná přidají i Lewise. V Evropě se těší největšímu uznání Kimi Räikkönen, protože je zatím posledním a jediným aktivním mistrem, získavším titul v barvách Ferrari, legendy startovního pole.

Aktuálně mnohým nevoní „zvuky-nezvuky“ motorů, či je i zpětně 4-násobnému mistrovi Sebastianu Vettelovi předhazováno, že roky úspěchů má na svědomí stáj Red Bull, nikoli jeho údajně sporné jezdecké schopnosti (podobnou kritiku sklízel kdysi ve Ferrari Schumacher). „Tichost“ motorů značí pokrok, posun dále, konzervativní přístupy by postupem času zneatraktivnily závody ještě víc. A Vettel? Jednak je diskutabilní, nakolik si svá prvenství nezasloužil (to slovo snad ani sport nezná) a stejně tak by měli jeho odpůrci konečně pochopit, že Formule je především o technice, o umění jezdců až na druhém místě. Nikoli nadarmo si týmy cení více Poháru konstruktérů, nežli jezdeckého primátu. Mansellův titul v roce 1992 a Prostův 1993 také nebyly zdaleka jen o jezdeckém umu. Motorismus ve sportu není o sportovcích na prvním místě, jinak bychom je vídali i na olympiádách. Nu, a Vettel je již na každý pád čtvrtým statisticky nejúspěšnějším jezdcem historie F1 (dle řazení titulů a vítězství v GP za trojicí Schumacher, Fangio, Prost). A ve sportu nejúspěšnější znamená nejlepší! Tolik opěvovaný Senna, jehož sláva se v rodné Brazílii Pelého hvězdy dotýkala, je až za ním pátý (může být však jen otázkou několika málo týdnů, kdy jej zaslouženě předstihne i Hamilton). Jeho sláva je do velmi značné míry ovlivněna aureolou "motoristického Kennedyho", který posmrtně provokuje představivost fandů na způsob "co by, kdyby". I pokud by býval před jedenadvaceti lety tragicky nezahynul, patrně by stejně dnes vévodil tabulkám Michael Schumacher. Ostatně - i kdyby Brazilec získal titul v sezoně 1994, Frank Williams by se ho zřejmě pak okamžitě zbavil na způsob Piqueta, Mansella, Prosta a Hilla. Následná jezdecká konstelace by mu v 90. letech již na cestě k dalším mistrovským vavřínům zdaleka nepřála.

Podobně jako Senna mi připadá vysoce nadhodnocován Stirling Moss. Jezdec, jenž je zajímavý výhradně průřezovou statistikou, ale nikdy nebyl v žádném jediném ročníku tím nejlepším. Zejména v Británii se těší až přemrštěnému uznání.

Letos více než kdy v minulosti je F1 napadána pro údajnou ztrátu atraktivity (nelze opomenout zvýšení bezpečnosti aktérů, i nepochopitelnou touhu diváků po gladiátorské krvi). Jen rudí hřebci nahradili na druhé pozici rudé býky (Vettel v tabulce vítězů místo Ricciarda), jinak je vše takřka přes kopírák jako vloni. Vítězství jen tří jezdců během jednoho ročníku už podruhé v řadě (letos již nelze očekávat "zlepšení") je, pravda, poněkud ubíjející. Před rokem 2014 se to stalo ve čtyřech uvedených případech: 1950 (7), 1952 (8), 1963 (10), 1988 (16). V závorce za roky je uveden počet velkých cen, které byly tehdy odjety. V porovnání s nynějšími devatenácti je to výrazně méně.

Jezdci si prý pomalu ani nechtějí "odřít lak", jak neatraktivně opatrnicky závodí. Je to ale podobné jako v kopané! Diváci brblají, když se hraje defenzivně, ale krásnou hru by ve skutečnosti rádi vyměnili za mistrovské tituly svých favoritů. Naposledy vzbudila ostrou nevoli zamýšlená intervence Evropské unie do regulí závodů a vůči monopolu některých stájí. AntiBruseláci a nenávistníci čehokoli úředního hnedle spustili nelítostnou palbu. Měli by si však uvědomit, že právě jediná EU je svým případným zásahem schopna zajistit to, že velké ceny napříště budou daleko záživnější a vyrovnanější (relativní vyrovnanost naposledy 2012).

Královská motorsoutěž trpí přezíravostí mnoha příznivců Ferrari (největší motorsportovní fanouškovská obec) v době, kdy jejich oblíbená stáj neudává tempo (míněno doslova). Éra Alonsa nevyšla, éra Vettela je teprve v plenkách. Nelze jim však v žádném případě uzmout to, že jsou nepostradatelným a životadárným tmelem Formule 1. Jejich tým má aspoň "v sedle" dva mistry světa - přinejmenším z marketingového hlediska vždy perfektní volba.

Obecně však zasloužilí a vysloužilí borci, motivace pozbyvší Alonso, Räikkönen a Button, již prokazují únavu materiálu, uspokojení nad nesmazatelností z historického pořadí mistrů světa a stávají se "palasovsky řečeno" vyhořelým palivem. Úroveň velenapínavých ročníků 2007, 2008 a 2010, kterým byli tito veteráni kořením, lze však v současnosti sotva očekávat. Alonsův "výskyt" v kokpitu ale očekávám aspoň ještě pro další čtyři sezony, což by ho vyneslo na pozici rekodmana co do počtu účastí ve velkých cenách.

Já přeji letošní titul Rosbergovi! Obávám se však, že z něho bude spíše mansellovský čekatel, nebo přímo mossovsko-massovský smolař (sám Massa může dosáhnout titulu už leda právě v Mansellově rozlučkovém stylu). Je obdobou motocyklového Pedrosy.

Mecedes de facto předvádí "One Team Show", jeho dominance je nevídaná a dosud nepoznaná. Jen aby to ale (letos ovšem nikoli) neskončilo jako v letech 1986 a 2007, kdy se dva z jedné stáje prali a třetí odjinud se smál. Singapur pokládám za drobný výpadek. Předpokládám, že co do počtu vyhraných GP předstihne Lewis Hamilton ještě v tomto ročníku nejen Sennu, ale i Vettela! Případnou rošádu na čele konstruktérů může přivodit jedině změna technických pravidel (předpoklad 2017). Zajímavé bude sledovat i vývoj v Red Bullu, zda se mu podaří "ukořistit" adekvátní motor. Mercedes i Ferrari se děsí možnosti, že by jejich výtvory skončily pod rukama konstruktérského génia Adriana Neweyho. Renault takto Red Bullu "naletěl" v letech 2009-2011, kdy jím byl sám zcela zastíněn. Černý Petr však tentokrát padne nejspíš na Ferrari, jehož nitky k Mateschitzovi již vedou, zatímco Mercedes mu nic "nedluží". Případná monopolizace F1 ze strany Ferrari a Mercedesu na základě dodávek starých motorů všem ostatní, a to dokonce i za nemalý peníz, je zcela nepřijatelná!

Zpět k Mercedesu! Doufejme, že můžeme s německou značkou do budoucna počítat coby se základním prvkem soutěže na způsob italských koní. Žurnalisté již rádi předznamenávají, že příští dekáda, léta dvacátá, bude náležet souboji Max Verstappen ve Ferrari versus Mick Schumacher v Mercedesu. Čekají nás však i další supertalenty: Jolyon Palmer, Mitch Evans, Pierre Gasly, Pietro Fittipaldi, Ferdinand Habsburg, Harrison Newey, Toni Wolf, Lando Norris nebo David Beckmann.

Pro F1 typická dynastizace postupně přinese jména už dávno známá a slavná. Mimo uvedený výčet jistě zazní i mnohá jiná znovu a znovu. Své syny již avizovaně vedou k "zavedenému řemeslu" kupříkladu Juan Pablo Montoya či Jacques Villeneuve. Právě případ Montoyi, potažmo Nicka Heidfelda, však ukazuje, že nic se nemá s bujarými vizemi dopředu přehánět! Na každý pád si dovoluji usuzovat, že minimálně jeden z celé šíře výše uvedených mladíků se v budoucnu mistrem světa stane, stejně jako považuji za jisté, že přinejmenším jeden z nich se do Formule 1 vůbec nepodívá. Osobně spoléhám zejména na talent Mitche Evanse a jeho zářivé zítřky ve Williamsu (kdysi rutinní hvězdnost Williamsu by dnes byla vítaným zpestřením)!

Rozrůstat se nám nejspíš budou i stáje. Tipnul bych si, že se v budoucnu shledáme s týmem Rosberg a že ropní šejkové dají zelenou čemusi jako Arabia Racing. "Radost" si mohou udělat i jiní velcí kapitalističtí hráči, třebas do motorsportu štědré sponzorské dávky dlouhodobě pumpující nápojový gigant Coca-Cola. Stejně tak Petronas může časem přestat s "dotační politikou" a osedlat si "vlastní koně". A co jednotlivci (potažmo rodiny)? Jméno Rosberg jsem již zmínil, v případě "vyčerpání" Red Bullu si jistě zřídí ryze vlastní tým i vysoce ambiciózní a kreativní Christian Horner (spolu s Gerhardem Bergerem jeden z velkých adeptů na obsazení nejvyššího postu ve FIA po odchodu Jeana Todta, až nadejde čas). Ohřát se alespoň chvíli na výsluní se také nejspíš vrátí i automobilky - Renault (ten už má vysloveně absťák), Honda, Peugeot, BMW, Ford - některé konstruktéry F1 dosud nebyly, jen dodavateli motorů. Dost možná časem rozšíří závodní osudí i novic - Audi - o jehož příchodu do Ecclestoneovy extratřídy dosud milovníci rychlých vozů pouze sní. Možnosti Audi však budou záviset na kondici nadřízeného Volkswagenu, čemuž doba aktuálně rozhodně nepřeje! Je však přáním většiny vyznavačů královských monopostů, aby F1 byla především soutěží továrních značek, nikoli privátních hraček movitých jedinců či famílií (motocyklo-odvětví si "žádá" vstup Kawasaki). Vrátit by se mohli i někteří význační spozoři, Telefónica, Panasonic a další.

Domnívám se, že nadcházejících ročníkových jedenadvacet GP je příliš. Počet by se měl ustálit na rovných dvaceti (jako 2012). Stájí by mělo být maximálně deset. Nechci upírat miliardářům splnění jejich snu, ale divák k výběru svého favorita určitě nepotřebuje přeplněné závodní pole, z něhož se při startu "odlepí" stějně jenom zhruba dvacítka jezdců.

Motoristickému sportu zdar! V čase saracénské přílivové vlny, Ficových předvolebních ramen a rudých hradních bombarďáků tím spíš!