Atlantické Turecko versus orientální Rusko

Turecko sestřelilo Rusku letoun! Co na to Charlie Hebdo? Tipl bych to na vodku v pilotní kabině a následné opilecké motání se ve vzdušném prostoru. A možná dojde na dvojsmylsnost toho, že se Turci stali doslova neřízenou střelou.

Volání do lesa a ozvěny odtamtéž

Toliko ke karikaturám, nyní k politické rutině! A k Turkům. Ruku na srdce – kdo jiný si může relativně beztrestně střílet po Rusech? Turecko zaujímá skutečně specifické postavení na mezinárodní scéně. Nikdo ho nemá rád, ale každý ho potřebuje. A je jedno, zda tomu v Malé Asii šéfují osmanští suveréni, sekulární generálové, či náboženští revanšisté. Nu, a bylo-li by nejhůře, může se Ankara na základě bratrského článku základního dokumentu NATO kdykoli schovat po sukýnku velkého národa za velkou louží. Tam si za nimi nikdo netroufne, ani atomový Rus! Ačkoli – když člověk vidí, jací komedianti s neuvěřitelnou neznalostí elementárních zeměpisných faktů, kdy sotva najdou na mapě Kanadu (buď nevědí, kde Kanada leží, nebo kde je sever, možná obojí), se ucházejí o prezidentský trůn ve Washingtonu (zlatě svatě Hillary, ta najde i Prahu), tak si nelze být takovým stavem jist dlouhodobě. Je nicméně pravdou, že Západ se Turků už nyní zrovna dvakrát moc nezastal. Ti to přitom odnesli i tak trochu za celou Alianci, v podstatě teď platí za svou odvahu se Rusům postavit.

Turecko-ruské spory jsou mnohastaletou záležitostí. Fakticky se „ti dva“ neměli rádi nikdy (podobné je to s Poláky; ale kdo kdy měl Rusy rád, že?!). Válek mezi Osmany a Romanovci bylo přehršel. Černé moře bylo vždy neklidné. Stejně tak Kavkaz a Balkán. Turci dosud nerozdýchali, že se zbytečně nechali sami svou pýchou zlákat k nakonec neúspěšné invazi do Evropy, zatímco Rusové obrátili do značné míry zřetel k Asii. V důsledku je Putinova země tou nejrozlehlejší na světě. Turci mohli dosáhnout téhož. A daleko dřív. Neučinili tak však, nejsou proto dnes velmocí namísto Rusů.

Inu, a co pálí Rusy? V postsovětském prostoru uvízl nejeden turkický národ. Panturkismus je velí Moskvě vyrvat ze sféry vlivu, což se částečně daří a Kreml to mimořádně dráždí. Z českého pohledu to často vypadá na ruský stres z postupu Bruselu (EU a NATO) na Východ, stejně negativní úlohu však z pohledu ruského hraje právě i Ankara. Existuje již Turkická rada, která má ambici být obdobou Evropské unie a Africké unie. Kromě Turecka jsou plnoprávnými členy i Kazachstán, Kyrgyzstán a Ázerbájdžán. K doplnění turkické skládačky pak ještě zbývají Turkmenistán a Uzbekistán, případně i Severní Kypr. K tomu připočtěme spoustu různých, často neklidných turkických menšin v jiných státech, v Ruské federaci zejména. Pro Moskvu je to mimořádně nepříjemná věc! Pak je tu ještě jedna čistě citová záležitost! Matička Rus nikdy nepřekousla, že starosvatý Cařihrad, střed a symbol její pravoslavné duše, je pod názvem Istanbul součástí Turecka. To jest vpravdě dědičný a stěží léčitelný bol všech Rusů, a nejen jejich. A konečně – v rámci testosteronové politiky – nakládačka od menšího pořádně pozlobí vlastní medvědí ego!

Co se samotného Suchoje týče, je třeba zmínit, že Rusové na to, že se sestřel „může konat“, byli nejednou upozorňováni. Nedbali toho, Turky i Stoltenberga dál ignorovali, diplomatickou prevenci arogantně odmítali. Jak jinak to mělo skončit? Nelze se však zbavit dojmu, že Erdogan a Putin jsou si politicky velice podobní. Narcisové a mocichtivci. Oba mají svou pseudo-parlamentní OnePartyShow. Možná své spory jednou přetaví v účelové kamarádství. Jejich spor mě zatím v podstatě těší, mačové a narcisové nechť se pomlátí mezi sebou!

Sýrie je pro tureckého prezidenta historickým předpolím, tak jako pro toho ruského Ukrajina. Boj s Ibráhímovým chalífátem není ani pro ani jednoho z nich prioritou. Pro oba je Islámský stát i užitečný. Pro Turky je to proasadovská moc. Pro Putina špína zaměstnávající Evropu a Ameriku. Asadovi pak vyhovuje sunnitský exodus do EU. Jeho ší'itská klika tím nabírá na síle. Čímpak se to asi děje, že v celé té muslimské záplavové vlně ne a ne nalézt ani jediného ší'itu, no?  A Putin? Ten se může smát Evropanům a jejich nesnázím s uprchlíky. K němu do chudého Ruska by totiž žádný z nich nechtěl. Nebýt ruské podpory Asada a posléze přímé Putinovy vojenské angažovanosti (velké množství civilních obětí, což vhání strach do řad syrské veřejnosti, která se dává na pochod), možná by nebylo uprchlické vlny vůbec.

Je proto nepochopitelné, že antimuslimsky smýšlející Tuzemci uvažují i prorusky, ač právě kremelský pán je hybnou silou syrské tsunami. Češi však určitě nenáleží k národům s agresí v krvi. Máme velmi mírumilovnou hymnu, pořádnou (s)tylovku, jež opěvuje krásy země, a nikoli jako většinu jiných států až nechutně šovinistickou chvástačku, původ v éře romantismu je zkrátka znatelný. Neslýchané je však ultrapravičácké zaštiťování se Masarykem. Člověkem, jenž hájil Žida Hilsnera proti nenávistné antisemitské veřejnosti. Později, již coby prezident, se nesmlouvavě ohradil proti rádoby-vlasteneckému odebrání Stavovského divadla pražským Němcům. Jak si vůbec nějaký nacionalista může dovolit vzít jméno tak bytostného humanisty do svých nevymáchaných úst?! Mnozí samozvaní milovníci všeho českého zpravidla nedají dohromady ani jediné spisovné souvětí ve své mateřštině. I na to TGM poukazoval. Čeští nacionalisté původně Masaryka „karlokramářovsky“ nenáviděli (totéž platilo pro Beneše, jenž byl navíc jasným socialistou; dnes je ale paradoxně další modlou ultrapravice).

Předpojatost a nenávist si nevybírají. Kdysi to odnášeli v Evropě Židé, nyní muslimové. Bohatí Židé nás údajně vykořisťovali, chudí muslimové nás údajně vyžírají. Nikdo není dost akorát. K mnohdy iracionálním masovým tendencím tak přidejme – jak jinak – prachy!

Uprchlíky k euro-pochodu přiměli i změny klimatu, nemilosrdné sucho. V tomto ohledu je národním pokrytcem Václav Klaus. Vysmíval se příčinám, nyní kritizuje důsledky. Nehoráznost!

V Česku má někdo radost z popadaného Suchoje, někdo zase holt z anketního úspěchu jakési kapely, v demokracii nezakázané, jen ignorované. Máme tu kapitalismus, privátní rádia si mohou hrát dle vlastního gusta, neviditelná ruka trhu je největším diskžokejem. Není proto jistě třeba – tak jako Suchoje - sestřelit každé tendenční snaživce.

Oni i jiní se však proti muslimům vytrvale ohrazují deklarovanou obranou evropských a křesťanských hodnot. U toho se pozastavím. Slovo „hodnoty“ je totiž k vidění a slyšení za poslední dobu až k omrzení. O univerzálnosti hodnot pro nějakou konkrétní civilizační zónu silně pochybuji. Jistě – každá civilizace je něčím specifická, můžeme to nazvat i klidně právě oněmi hodnotami. Avšak -  a ve svých článcích to píši pro změnu do omrzení já – každá společnost, každá, každá, každá, je lemována lidmi zlými a lidmi dobrými. Vše zlé je tvořeno zlými lidmi a vše dobré lidmi dobrými. Protože však zlí kazí dobré dobrým, ale dobří ve své dobrotě nekazí zlé zlým, tak zlo zpravidla vítězí. Proto také ne a ne a ne dosáhnout dělení zrn od plev ohledně čehokoli. Žádné vypouštění kalných rybníků zlým kaprům se nikde a v ničem nekoná. Odejde jedna svině, přijde druhá. A tak dále a dále! Dle toho se pak odvíjí i všechny hodnoty a antihodnoty. Rozdílné je jen prostředí. Navíc - kdo z demonstrujících "neználků" umí výjmenovat ty ony tolik zmiňované evropské hodnoty? Zajisté nikdo!

Že by ale představitelkou evropských hodnot měla být Moskva více než Brusel, to se mi tedy vskutku nejeví! Moskva zásadně nehledí na jakékoli zájmy malých zemí, nutí je podvolit se vždy a všude, a zná jen velmocenskou hru. Vytýkání Evropské unii, že nehledí na „malé“ je tak krátkozrace nebezpečné. A že se hodnotami křesťanskými ohánějí i kovaní neznabozi – to je též na pováženou. Dějiny navíc znají jeden nehezký vzorec. Antická Evropa vyznávající olympijské bohy kdysi považovala křesťany za sebranku z východu a narušitele svých hodnot. Nyní se může křesťanství přihodit totéž, co tehdy činilo jiným.

Ale zpět k Orientu! Dovolím si malý náčrt řešení blízkovýchodní situace. Vojenská porážka Islámského státu je samozřejmě nezbytná, o tom žádná! Jak následně ale Syromezopotámii přeuspořádat? Doporučuji obnovit "řádný" chalífát (ovšem jen titulární a zaštiťující) s hášimovským korunním princem v čele. Chalífát dědičný, což je islámu bližší a také tradiční. Eliminovala by se tak i možnost, kdy by se prostřednictvím voleného chalífátu mohl dostat do popředí vyšinutý radikál. Rozhodně musejí zaniknout hranice Sýrie a Iráku tak, jak je známe a jak je „načmárali“ na mapu Francouzi a Britové po první světové válce. Syrští i iráčtí Kurdové musejí mít společně vlastní stát, i kdyby se kvůli tomu měli Turci a Íránci na hlavu stavět. Svou zemi by měli mít i iráčtí ší'ité, byť by to v podstatě znamenalo přenechání východu Iráku zcela pod kontrolou Íránu a ač by se kvůli tomu stavěli na hlavu pro změnu Američané. Syřanům, kteří jsou sunnitského vyznání, nemůže vládnout ší'ita, dělá to zlou krev. Ostatně mají proto pravdu ti, kdož tvrdí, že s Asadem v čele celé Sýrie - i kdyby jen nominálně - je mír nemyslitelný. Pro sunnity je to cizák, proto musí z kola ven. Na hlavě se kvůli tomu ocitnou Rusové a Íránci. Tedy jen částečně. Pod jeho vládou by měla zůstat malá část syrského území, Alavitský stát se sídlem v Lázikíji. Arabští sunnité v Sýrii a Iráku jsou pak zralí na společný stát. Nejklidnější formou – a že klidu je na Blízkém východě vysoce zapotřebí – by mohla být monarchie. V Iráku do závěru padesátých let vládla jedna z větví hášimovského rodu. Původně však, ačkoli jen krátce, kralovala v Sýrii. Je tak pretendentskou dynastií v obou zemích. Proč toho nevyužít? Je ale blízce příbuzná s Hášimovci v Jordánsku (Hášimovci dlouhodobě představují to nejlepší, co Arábie politicky nabízí), což předznamenává jasně proamerickou orientaci. Opět bychom tak měli na hlavách Rusy. Bagdád by byl patrně rozdělen. Pro sunnity by to znamenalo ztrátu části "svého Cařihradu“, pro ší'ity určitý faktický teritoriální ústup. Všeho všudy – tolik stavění se na hlavy znamená jedinečně umíchaný kompromis. Kompromis – to je ale asi ten největší problém. Nahlédneme-li do učebnic dějepisu, zjistíme totiž, že historie je vlastně vyprávěním o životě a skutcích egoistických sviní, pro něž byl vždy kompromis jen sprostým slovem. A všelirůzná náboženství, byť jsou si sebevíce podobná, plodí leda Kainy, nikoli Ábely.

A tak se dál budou dít hádky a války. A bude nadále orwellovsky slyšet uchrochtané svině, uštěkané čokly a ubékané ovce.

S Putinem i Obamou totiž nic nehne. Jako viníky oné tzv. uprchlické krize jednoznačně vnímám Rusy a Američany. Rusové lpějí na ší'itovi Asadovi, Američané předali ší'itům vládu nad Irákem. Na zájmy sunnitů nikdo nedbal. Nikdo! Není divu, že pak sedli na lep radikálům, nic jiného jim nezbylo. Každá frustrovaná společnost se nechá „negativně ukolébat i vydráždit zároveň“ (pidi-formu téhož úkazu vidíme aktuálně i v Česku). IS však sunnity ještě více zbídačil a ponížil (jako každá totalita). Řadě z nich pak z ekonomických a bezpečnostních důvodů zbyla jen ta cesta do Evropy. I oni však do svých řad „nasákli“ radikály, čemuž jistě zabránit nešlo. Obama s Putinem způsobili sunnitský výtlak, který se teď proudově valí na Evropu.

Rusko a USA zase něco pohnojily. A kdo je toho teď katalyzátorem? Evropa samozřejmě, jak jinak! Kdy už přestaneme doplácet na diletanty z Bílého domu a z Kremlu, kdy? Kdy už se nám přestanou ve Washingtonu a Moskvě smát? A to nemluvě o smíchu, který sem doléhá až z Pekingu? To celé byla vynikající příležitost, aby EU předvedla svým občanům, zač je toho Maastricht a zač je toho Lisabon! A jakého výkonu je schopno dvanáct zlatých hvězdiček! Brusel si měl dupnout tak, aby se Země otřásla a aby se z toho Obama i Putin posadili na hrnec a hnedle se pokáleli. Právě teď měli i ti největší euro-pochybovači konečně pocítit, že jsou Evropany a že Unie je tu od toho, aby už si žádná supervelmoc na východě i na západě nemohla na svých hrncích vytírat starým kontinentem zadek! Měla říci, že už nebudeme doplácet na cizí manýry. Unie měla ukázat, že smysl rozhodování v Bruselu je ten, že cokoli jiného znamená rozhodování v Moskvě a Washingtonu. Brusel si však opět nevšímal příčin a nebránil se důsledkům, neudělal nic. Historická příležitost k plné emancipaci a europeizaci Evropy byla promarněna. Nechala si znovu nahrnout na vlastní dvorek americko-ruský studenoválečnický svinčík, aby ho zametla namísto skutečných sviní. A co ona, Evropa, na to? Ještě se mezi sebou pohádala, jaký smetáček na to zametání použít, zda s plastovou násadou, či dřevěnou, zda s takovými či onakými štětinami či štětinkami. No, a jaký postoj k tomu v EU zaujal řadový plebs? Takzvané evropské hodnoty vůbec nebrání žádní Evropané, kdežto jen jacísi Pro-rusáci a Pro-amíci, hlásní troubové těch i oněch. Rozeštvaní proti sobě. Neschopnost svých vůdců a jejich poddajnost Rusku a Americe tak obyčejný evropský lid dotahuje do ještě absurdnějších mezí, když hledá oporu právě ve vnějších vinících toho všeho. Provolávání slávy silnějším jest projevem vlastní slabosti a absence síly. A smích těch dvou mocností je větší a větší! Islamismus je jen dílčí nástroj!

Prvním krokem k nápravě by mělo být "odklonění" Asada, tedy řešení přímo u "zdroje". Má na rukou krev a je nábožensko-politicky nepohodlný. Kvůli setrvání ve funkci je schopen a ochoten zabíjet, což je vždy a všude zcela nepřípustné! A vše dobré, co ještě může udělat, je povážlivě menší než zlo, které sám páchá a kolik zla na Sýrii svým prezidentováním váže. Sám je zlo a nelze někoho ponechávat v odpovědné funkci jen proto, že je menším zlem! Blízký Orient i celý svět by však v zájmu klidu mohli strpět jeho případný, značně pomenšený Alavitský stát. Byla by mu tak ponechána alespoň možnost čistě "domácího násilí".

Závěrem si dovolím špetku pokleslé politické poezie. Trocha veršovánek nikoho nezabije! Zase je po pár dekádách "proti komu bojovat" (na čemž se, zdá se, shodují všichni; existuje však rozličnost terčů), tudíž je to docela na místě. Navíc není nad svobodu projevu, nefalšovanou kavárenskou nudu a takzvané nastavování zrcadel. Slavičím rýmům doba zkrátka přeje!

Carské sele

Nad vším bdí sám Putin,

nad chudými Rusy,

car měst, luk a mýtin,

co provádí jim hnusy.

Pronikne do nejběžnějších rutin,

narve všem zlo až do pusy,

do nejniternějších dutin,

rozkejhá potrefené husy.

Až bude jen pánem pustin,

pak možná povládnou tam Pussy,

do té doby až do sutin

vše rozbije na kusy.

Avšak oligarchů lid,

co vždycky chtěl mít klid

a pod tvrdou pěstí hnít,

teď nad Turka si vzlít.

Ten to nenechal tak být,

nad sebou rudo nechtěl mít,

a tak armádní shit

hned z oblohy slít.

Z toho chce se caru blít,

proto buďme duchem fit a začněme bdít,

než začne nás to mlít,

abychom nemuseli hloubit kryt, když nechrání nás štít.