Král odchází

Španělský král Juan Carlos I. (česky Jan Karel I.) se chystá opustit po bezmála 39 letech trůn a přenechat jej svému synovi Felipemu (budoucímu králi Filipovi VI.).

Dědic i likvidátor frankismu

Roku 1931 padla (nikoli poprvé) ve Španělsku monarchie, svržený Alfons XIII. se vydal do exilu. Nová republika však tíhla doleva, což nacionalistické a konzervativní síly nemínily dopustit a země se v letech 1936-1939 ocitla ve víru občanské války. Z ní vyšel vítězně generál Francisco Franco, "Tito Západu", v období 1936-1975 hlava státu (první tři roky vlády však svůj titul uplatňoval jen na dobytých částech území). U moci tak setrval, stejně jako Juan Carlos, 39 let. Již dávno před svou smrtí rozhodl o znovuobnovení monarchie coby pojistce svého "životního díla". Následnictví nabízel dokonce Ottovi von Habsburgovi (habsburské poslední nároky ve Španělsku však skončily s vymřením po meči 1740), nakonec však svolil k návratu dynastie Bourbonů (španělsky Borbónů), jež v současnosti vládne po meči i v Lucembursku, byť tam přijala rodové jméno po přeslici - nasavská.

Juana Carlose si diktátor "politicky vychoval" a vždy ho považoval za pokračovatele svého, nikoli za dědice Alfonse XIII. I proto nyní opouští španělský trůn Juan Carlos I., a nikoli Juan III. Nový král si totiž dopředu musel zvolit jméno s pořadovou číslovkou I., aby se Franco mohl cítit být zakladatelem, nikoli jen dějinným mezičlánkem, i v symbolické rovině. Caudillo neměl syna, proto sáhl po Bourbonech. Rád by za prince provdal svou dceru, byla však o dvanáct let starší nežli on. Co by si dnes počal Juan Carlos s "frankisty v obýváku"? Patrně by králem už dávno nebyl! Nakonec mu byla souzena dllouhá vláda, avšak ve zcela odlišné linii, než jakou mu předurčil Franco.

Diktátor byl v nástupnické věci až překvapivě zásadový. Dlužno totiž zmínit, že jeho vnučka se vdala do bourbonské rodiny a jeho pravnuk, potenciální Ludvík Alfons I., dnes hlava rodu, v době Francova skonu roční dítě, by měl v mnoha ohledech (frankistických i čistě legitimistických) jednoznačně větší právo na španělský trůn nežli Juan Carlos, byl by živoucím pojítkem obou pilířů. Potomkův nedostatečný věk se dal v půlce 70. let samozřejmě "ošetřit" regentskou vojenskou radou, jistě daleko oddanější vůdcovu odkazu než sami královští dynastové.

Juan Carlos, ač sám reliktem zločinného režimu, zahájil demontáž frankismu de facto okamžitě po generálově smrti a dobrovolně se vzdal řady svých pravomocí. V roce 1981 se statečně postavil "kontrarevoluci" části armády. Zasloužil se o rozkvět demokracie ve své zemi a jasně po celou dobu svého panování tíhnul k atlantickému i evropskému proudu (proevropanství je ve Španělsku výrazně silné).

Jeho královské odcházení bylo obecně předpokládáno na rok 2015, na 40. výročí nástupu na trůn. Dojde k tomu ovšem dřív. V zástupu zbylých evropských panovníků zůstává zastíněn snad jenom slávou Alžběty II. (její abdikaci osobně tipuji na rok 2017, kdy polozaokrouhlí dobu vlády na 65 let a trumfne Viktorii co do kalendářních let). V rozsahu reálných státnických zásluh se však Juanu Carlosovi žádná současná korunovaná hlava nemůže rovnat ani omylem! Byť zarytý republikán, nebránil bych se putování letošní mírové nobelovky do Madridu.

Španělská monarchie je přesto ohrožena. A v Evropě nejen ona. Paradoxně právě v pyrenejské zemi, v roce 1931, padla královláda asi "nejnormálněji" na starém kontinentě, ryze demokratické nastolování republik totiž není zrovna obvyklé. Spíše hrozí otevření pandořiny skříňky, vlna, jež někde započne a dominovým efektem smete dynastie jako "jaro republik".